8/10

nevím jak často si vzpomenete na své mrtvé, ale když tak udělám, vždy cítím, že bych chtěl, aby se vrátil čas a doba, ve které jsem ještě netušil, co špatného přijde, aby byla navždy. já vím, že to nejde. a i kdyby to šlo, už bych se z toho tolik netěšil, protože bych věděl, že to skončí, že zemřou, odejdou, ztratíme se. měl bych v břiše ten divný pocit, ztěžkly by mi ruce, kdybych měl znovu zažít ty krásné věci..byly krásné už tehdy? možná ne, možná jsou krásné až teď, s odstupem. rád jsem sedával na staré jabloni a poslouchal z walkmana hudbu, připadal jsem si klidný, vyrovnaný a nadějný. ještě jsem neznal hrůzy, které mě měly potkat, ještě jsem nevěděl o propasti, ke které jsem se už tehdy blížil. seděl jsem, opřený o tlustou větev, a na západním obzoru pomalu zapadalo slunce. co jsem tehdy cítil? mír, naději, ano? co cítím dnes..dnes si stěží vylezu někde na strom a jen tak si sednu. připadal bych si už divně. to je podle mého špatně. a kdybych už to udělal, vím, že bych v západu slunce neviděl krásu a naději, viděl bych smutek a vše ztracené a promarněné, o co jsem přišel. viděl bych oči všech, které už nemám a chtělo by se mi plakat. možná právě proto ty věci neděláme, protože podvědomě víme, že na nás v nich čekají jen nehezké věci.
rád čtu knížky, které jsem četl v dětství. víte proč, nemusím to vysvětlovat.
zítra už bude zase jen další obyčejný den a my budeme stát na dešti a tvrdit všem okolo, že se opalujeme.