Popravčí četa

     „Palte,“ zvolal velitel popravčí čety Kromowski, když se oddíl mužů s nabitými puškami připravil od odpravení několika zvědů, mezi nimiž byl dokonce jeden z jejich vlastních mužů, který jim dělal informátora. Ten právě nejvíc kňučel se sklopenou hlavou, až se mu celé útlounké tělo natřásalo. Jakoby se snažil zpětně zpytovat svědomí, že se rozhodnul prásknout své vlastní spolubojovníky, a to jen, aby stál na konci války na vítězné straně. A ta, na kterou se prve přidal, to podle jeho činů očividně nebyla.
     Dosud klidný listopadový podvečer prolomila krátká salva, která se rozléhala dál do costerhamských hornatých vyvýšenin. Začalo se šeřit a zapadající slunce zvýrazňovalo kontury kopečků svými béžovými tóny. Pod těmito kopečky si Kromowski chystal vybíjet zlost.
     Přistoupil k mrtvolám a letmo pohlédl na zeď, na níž ulpěly mikroskopické kousíčky masa a krve provinilců. Znechuceně na ni odplivl. S rukama založenýma za zády a v mírném předklonu si prohlížel jednu mrtvolu za druhou; když dopadla na břicho, neobtěžoval se do ní kopnout jako do fotbalového míče, aby se překulila a mohla svému katovi ukázat svůj pomalu blednoucí spící obličej.
     „Ty svině zpropadená,“ ulevil si Kromowski a dupnul svou těžkou černou holínkou na hlavu zrádce tak silně, až to v nose zapraskalo, a plivnul mrtvole do oka. Popravčí četa trnula hrůzou při pomyšlení na to, co by s těly, nyní sloužícími jako fackovací panáci, mohl jejich nadřízený dál zamýšlet. Kolem jeho osoby se kolovalo mnoho drbů, těžko však bylo možno posoudit, které z nich jsou pravdivé. Ovšem tentokrát se jeho amok omezil na prosté zařvání: „Odtáhnout!“ k svým vojákům, a ti s patřičnou nechutí v podobě kyselých pohledů popadli každý jednu mrtvolu za nohy, a jako sedláci táhnoucí pytle s moukou, vláčeli za sebou po prašné cestě těla k vyhloubené jámě za vesničkou. Jáma byla, pravda, už předtím často užívána, naštěstí ne jako latrína, do které se sem tam i nějaká ta mrtvola přihodí (to měli v oblibě činit jiní důstojníci), přesto vůně nebyla příliš líbivá.
     „Buran zkurvenej,“ sykl jeden z táhnoucích.
     „Kromowski nebo ten zrádce?“ odsekl zhnuseně další.
     „Víš co, radši drž hubu, abys nebyl příští oběť.“
     „To spíš ty s tou tvojí sarkastickou držkou.“
     „Držte hubu oba,“ zařval Kromowski, který je nenápadně zpovzdálí doprovázel, a oba zpohlavkoval.
     „Mám tady za úkol odpravovat odsouhlasené nepřátele, ne zadělávat na další těla mezi vlastními lidmi, tak mě k tomu nenuťte a laskavě mě neserte.“
     „Ano, pane, omlouváme se,“ pronesli oba provinilci téměř jednohlasně.
     „A pro vaši informaci – kvůli tomu zasranému idiotovi, který práskal naše pozice, jsem přišel o svého nejlepšího přítele. To jen, abyste si o mně nemysleli, že jsem nějakej zvrhlej sadista. Ještě nějaký problém ohledně mé osoby?“
     Už žádný nebyl, oba zarytě mlčeli.

     Nedalo se nic dělat, zrádce očividně věděl, co dělal. Válka je prohraná. Euforie, která zpočátku vojáky naplňovala k tomu, aby pro svou vlast a ideologii, kterou byli ochotni všude možně šířit, pomalu opadávala. Člověk nemusel být génius, aby si nevšimnul deprimovaných obličejů vojínů, kteří sklíčeně a neživě nosili zbraně, jako by to bylo už jen z povinnosti, protože kdyby mohli, okamžitě by je všichni zahodili.
     Jejich obličeje už nebyly tak plné jednolitých rozzářených grimas, ba naopak, někteří by si nejradši svůj ksicht vyřízli a zanechali místo něj jen rudé maso, ze kterého nikdo nemůže vyčíst, co má dotyčný právě na mysli – tak nanic jim z toho všeho bylo.
     Věrnost vůči nadřízeným, poslouchání jejich často nelogických rozkazů, urputné vleklé krvavé boje o každý metr země za cenu menších i větších ztrát, navázání a následné ztráty přátelství – to vše deptalo psychiku všech od doby, co šla armáda od porážky k porážce. Zpočátku si to nikdo ani moc nebral k srdci, neboť vize, že boj, který započali, není marný, je hnala dál a nechávala jejich myšlenky obaleny v oblbovacích peřinkách. Ty jim ale současnost sebrala, nakumulované myšlenky se naráz snesly se svou tíhou zpátky do vědomí pěšáků a začaly obtěžkávat jejich mysl.
     „Bojujeme za světlé zítřky,“ hlásala ideologie. Za světlé zítřky? Pro kterou stranu? Pro tu naši správnou? Je ta naše vůbec ta správná, když jsme s válkou sami začali? A když už jsme s ní začali, proč z toho nakonec nemá nikdo radost, když jsme to tak sami chtěli?
     Tyto řetězce otázek začaly vystávat v hlavách vojákům, kteří začali procitat ze svého naivního zfanatizování.
     Nebyli jsme to nakonec my, kdo začal s proléváním krve? A nebyl to nakonec všechno holý nesmysl – započat válku, která by šla jako každý jiný mezinárodní konflikt vyřešit diplomatickým jednáním všech zúčastněných, během něhož by byl dřív nebo později vytvořen kompromis, a nezískávat si autoritu ve světě silou? Neukázali jsme nakonec světu, že jsme nakonec jen omezení idioti, a náš nepřítel, kterým tolik opovrhujeme, je jen rozumný člověk, který nechce od života nic jiného než pokoj a který se brání vůči naší zkáze, o níž jsme se rozhodli, že mu připravíme?
     Asi bohužel ano. Už si to začínal myslet i Kromowski, jehož kdysi skálopevná věrnost vlasti, odhodlanost stát při ní v dobrém i zlém, začala přerůstat v nenávist. Po několika měsících už plně chápal, proč začali vojáci kolaborovat s nepřítelem. Pochopil, že on - Kromowski a všichni kolem něj, věrní ideologii, byli skuteční nepřátelé.
     Najednou i on si přál stát na správné straně. Ne ze zbabělosti, z potupy nebo ze smrti, která by ho možná čekala. Z touhy pomoct ukončit toto nic neřešící krveprolití.
     Avšak o pár dní později si nechal Kromowského jeho přímý nařízený Štumarčík zavolat do svého stanu, aby ho obeznámil o dalších čistkách, které měl provést. Doneslo se mu totiž, že se jedna z rot záložní divize, k níž patří i Kromowski, chystá na vlastní pěst utéct z pozic, vzdát se nepříteli a přejít na jeho stranu.
     „Doufám, že víte, že zrádci a zbabělci opovrhuji, Kromowski,“ řekl Štumarčík.
     „Ano, pane.“
     „A taky víte, že je v našem zájmu zlikvidovat každého, kdo by se opovážil pošpinit lesk naší armády odhodlané pro tyto zájmy bojovat.“
     Odhodlané, to víš, že jo. Kdybys tak věděl… „Ano, pane, jsem s tím srozuměn.“
     „To je dobře, Kromowski, moc dobře. Na vás člověk hned vidí, že jste schopný voják,“ řekl Štumarčík a podal mu dva listy papíru.
     „Zde máte seznam jmen vojáků náležících k 8. rotě. Vaším úkolem je, abyste je během následujících čtyřiadvaceti hodin sprovodil ze světa.
     Kromowski polkl. „Ale to je… 110 mužů.“
     „Pozor, Kromowski, to nejsou muži, nýbrž slabé články. Zbabělci a zrádci, kteří mají v úmyslu sabotovat naše chvályhodné vize změnit náš i jiné státy k obrazu našemu.
     „Ale pane plukovníku, vždyť to jsou jenom spekulace. Ty informace přece ani nejsou ověřené. Přece nemůžu nechat zastřelit 110 mužů, aniž bych věděl, zda jsou vinni.“
     „Ale můžete. Co můžete – musíte, je to můj rozkaz,“ dodal s mírným úsměvem Štumarčík. „Jinak by vás čekal vojenský soud a na popravu byste šel vy sám - pro nesplnění rozkazu.“
     Kromowski stál jako solný sloup, ruce křečovitě svíraly seznam, po kterém jeho oči bezcílně těkaly ze jména na jméno.
     Štumarčík přistoupil k oknu a ještě napůl v myšlenkách dodal: „Raději obětuji celou rotu nevinných, než si těmi samými pak nechat zabít své věrné lidi a tím pádem přijít o více lidí. Být v bezpečí je v zájmu všech… to je vše, Kromowski, odchod.“