Přání

Na staré lípě uprostřed parku seděl anděl, motýl a moucha. Odpočívali ve stínu větvoví, kolem bzučely včely a medově voněly lipové květy.
„Jsem pro lidi důležitý,“ dumal nahlas anděl. „Strážný anděl. Každý máme na starosti toho svého smrtelníka. Ručíme za to, že se mu nic zlého nestane. Ovšem někdy síly pekelné mají navrch.“
Motýl pokrčil sosáček a povídá:
„No to bych neřekl. Pro lidi jsem důležitější já. Když roztáhnu svá nádherná křídla, lidé vidí tu krásu, radost jim prozáří oči a zahřeje srdce. Jsou alespoň chvilku šťastni.“
Moucha zabzučela:
„Zzzzvláštní. Mně lidé nesnáší. Ale pokud mne nevidí, ptají se – kde jenom letos jsou ty mouchy? Jak to že nelítají? A bez nás by zahynuli drobní živočichové, ptáci, masožravé rostliny. Také jsem důležitá!“
Pod strom na lavičku usedla babička s vnučkou.
„Babičko! Opravdu se mi splní do rána přání, když jsem si sáhla na ten kámen uprostřed bludiště?“
„No samozřejmě,“ odpověděla babička.
Dívenka na ni kradmo pohlédla.
„A babičko, mohu ti prozradit, co jsem si přála?“
Babička se usmála.
„Správně bys neměla. Ale pokud chceš, prozraď.“
„Já jsem si přála, aby mi do rána narostla křídla!“
„Nu, to je krásné přání,“ odpověděla babička a v duchu se usmívala.
Dívenka posmutněla.
„Jenže doteď nevím, zda si mám přát křídla andělská, motýlí, či muší. Musíme se tam vrátit!“
„Přej si je tedy dodatečně, ještě to chvíli platí.“
„Ano? Tak jo…..a honem honem se mi podívej na záda! Něco mne tam svrbí, už se jistě klubou!“
Babička vyhrnula dívence triko.
„Zatím nic. Do rána času dost.“
„Ach, jsem tak nedočkavá! Babičko, představ si, já poletím! Víš, co to je za zázrak?“
„Vím, ale už pojďme, maminka čeká.“
Obě se zvedly, a když popošly pár kroků dívenka zvolala:
„Babičko, honem vyhrň triko! To je svěděnice, že už vidíš peří?“
A jak tak šly, dál nebylo slyšet, co si povídají.
„Jistě si přála křídla andělská,“ povídá anděl.
„Ba ne, jistě motýlí!“ přel se motýl.
Jen moucha neříkala nic. Zodpovědná ani krásná nebyla. Spíše otravná. Ale měla to v popisu života. A s tím udělá akorát prd.