překlady Celan

vojtěška Ostatní » Akční, detektivní, dobrodružné, válečné

Anotace: překlady Celan

Dans la lanière de prière blanche

Paul CELAN

Recueil : "Renverse du souffle"

Le Seigneur de cette heure
était
une créature d’hiver, c’est
pour lui plaire
qu’est arrivé ce qui est arrivé –
ma bouche en grimpant s’est accrochée avec les dents, une fois encore
quand elle t’a cherchée, toi, trace de fumée,
là-haut,
silhouette de femme,
toi en voyage vers mes
pensées de feu dans le gravier noir
au-delà des mots de fission à travers
lesquels je t’ai vue marcher, haut
perchée sur tes jambes avec
ton opiniâtre tête aux lèvres
lourdes
sur le corps
tenu vivant par mes
mains
mortellement précises.

Dis à tes
doigts qui t’accompagnent
jusqu’aux gouffres, combien
je t’ai connue, combien je t’ai
poussée loin dans les profondeurs, où
mon rêve le plus amer
a de cœur couché avec toi, dans le lit
de mon inarrachable nom.

1967

Hvězda z modrého dřeva,

Hvězda z modrého dřeva

v podobě nejjemnějších diamantů.

Nyní,

nejmladší z našich rukou.

Slovo, zatím co jsi

spěchal solnými hodinami,

pohled

se snažil najít přístřeší v proskleném obzoru.

-Hvězda, polož ji,

polož hvězdu do téhle noci.

(-Do mé noci, do té mé.)

A tak jsem jej zaslechl,

(jak) smyl svět

z dohledu, během jediné noci

skutečnost.

A nenávratně

zničeného,

oživily mne hlubiny

uloženým! světlem

Ce qui luit

Paul CELAN

Le corps silencieux
tu reposes près de moi dans le sable,
étoilée au-dessus de toi.

Est-ce un rayon
qui perça jusqu’à moi ?
Ou bien était-ce la sentence
que l’on rendit contre nous ?
Qui répand cette lumière ?

Co svítí

Tělo ticha

umístíš vedle mne do písku,

nad tebou hvězda.

Je to paprsek,

Který mne probodne?

Nebo právě touto větou

si jdeme naproti?

Kdo vrhá právě toto světlo?

V červeni pozdějších jmen

spánku :

Tvá noc se probouzí

Vedena bílými pruhy,

Tápe přes jižní stěnu

tvého srdce,

pod borovicemi :

Jeden, na velikost muž,

kráčel městem hrnčířů

kde déšť teprv vstupuje ve známost

hodinou moře.

V modři

se vysloví slovo strom

zaslíbený stínu,

a tvé milované jméno

líčí a stanoví jeho slabiky.

Un oeil, ouvert

Paul CELAN

Recueil : "Grille de parole"

Heures, couleur mai, fraîches.
Ce qui n’est plus à nommer, brûlant,
audible dans la bouche.

Voix de personne, à nouveau.

Profondeur douloureuse de la prunelle :
la paupière
ne barre pas la route, le cil
ne compte pas ce qui entre.

Une larme, à demi,
lentille plus aiguë, mobile,
capte pour toi les images.

1959

Oko, otevřeno

Hodiny, májové barvy, čerstvost.

Nepojmenované, horoucí,

slyšitelné v ústech.

Ještě jednou, něčí hlas.

Bolestivá hloubka zřítelnice:

oční víčko

nebrání cestě, řasa

nepočítá co vstupuje.

Slza, na polovic,

čočka zaostřená, pohyblivá

snímá pro tebe obrazy.

Aubade

Nekonečně zelené, zelené lístky břečťanu se protínají

nad tváří ticha, v rozpuštěné vlasy

pokouší se udržet záblesk bílého křídla holubice

moje minulost není víc než ten náznak ve vzduchu.

Stožár s vyvěšenou vlajkou nebezpečí

kotva se zvedá ze svého plevelného lůžka

zeleně zarůstá místo našeho spánku.

Ty víš co jsem dal za křídla holubice

která se vznáší, neviditelně nad tou tichostí

tak proč pláčeš, když zvedám plachtu úsvitu.

Gris-Blanc de sentiment à pic excavé…

Paul CELAN

Recueil : "Renverse du souffle"

Gris-Blanc de
sentiment à pic
excavé.

Vers l’intérieur des terres, jusqu’ici
balayé par le vent le seigle-de-mer souffle
des motifs de sable sur
la fumée de chants de fontaine.
Une oreille, séparée, écoute.

Un oeil, coupé en bandes,
rend justice à tout cela.

Série « Navrácený dech

Šedobílý cit

na vrcholku

vytěžený.

Přes vnitřek země, teď

rozprášený větrem do režného dechu moře

písečné motivy v

oblaku zpívající fontány.

Ucho, oddělené, naslouchá.

Oko, odpojené z vazby,

dává všemu za pravdu.

La table flotte la nuit dehors, la nuit dedans

Paul CELAN

La table flotte la nuit dehors, la nuit dedans

et au-dessus de moi m’inondent les drapeaux du peuple

et à côté de moi les hommes rament pour amener les cercueils à terre

moi s’enciele, s’étoile comme chez moi à la Saint-Jean!

Et je te parcours du regard,

enflammée de soleil ;

sur la montagne

pense à ce temps,

pense que je fus, ce que je suis :

un maître de cachots et de tours,

un souffle dans les ifs, un ivrogne dans la mer,

un mot où tu descends te brûler.

Stůl pluje nocí ven, nocí uvnitř

nežli mne zaplaví vlajky národů

vedle mne se řadí muži, aby spustily rakve pod zem

dobré nebe, září jako u sv. Jana !

Sledoval jsem tě pohledem

palčivým jak slunce :

myslím na ten čas, kdy noc s námi vystoupala na vrcholy

myslím na ten čas,

myslím že jsem byl, že jsem

pán sklepení a věže,

dech v tisech, opilec v moři

slovo kterým sestupuješ shořet.

Fleur

Paul CELAN

La pierre.

La pierre dans l’air, celle que je suivais.
Ton œil, aussi aveugle que la pierre.

Nous étions
des mains,
nous vidions les ténèbres, nous trouvions
le mot, qui remontait l’été :
Fleur.

Fleur – un mot d’aveugle
Ton œil et mon œil:
ils s’inquiètent de l’eau.

Veille silencieuse,
pan de cœur par pan de cœur
cela s’enfeuille.

Un mot encore, comme celui-là, et les marteaux
s’élancent dans l’espace libre.

Tant d’étoiles, que l’on nous tend.
J’étais,
quand je te vis – quand ? -
dehors parmi
les autres mondes.

O ces chemins, galactiques,
O cette heure, qui nous
compléta des nuits sur le fardeau de nos noms. Il n’est,
je le sais, pas vrai,
que nous ayons vécu, il passa aveugle un souffle entre
Là-bas et Pas-là et le Parfois,
un œil siffla comme une comète
allant vers l’éteint, dans les ravins,
là, où cela se consume sans éclat, se tenait
le temps, en majesté
et déjà vers le haut, vers le bas, poussait sur lui
ce qui fut ou ce qui sera -,

je sais,
je sais et tu sais, nous savions,
nous ne savions pas, mais
nous étions pourtant là et pas là-bas,
et de temps en temps, quand
seul le Rien se tenait entre nous,
alors nous étions totalement l’un et l’autre

En haut,
les voyageurs
demeurent
inaudibles

Květina

Kámen.

Kámen ve vzduchu, který jsem sledoval.

Tvé oko, stejně slepé jako kámen.

Byli jsme

rukama,

vyprázdnili jsme temnotu, našli jsme

slovo, které oživuje léto :

Květina.

Květina – slepé slovo

Tvé oko a mé oko :

starají se o vodu.

Bdělá tichosti,

srdce kus po kusu

na tomto lístku.

Jedno slovo ještě, jako toto zde, a kladívka

vznášejí se ve volném prostoru.

Tolik hvězd, ke kterým se vztahujem.

Byl jsem,

kdy jsem tě uviděl – kdy? –

v rozdílu mezi

jinými světy.

Tyto cesty ! galaktické,

Tento čas ! kdy jsme

doplnili noc o tíhu našich jmen. On není,

já vím, pravdivý,

když jsme žili, šel slepý dech, odtud tam

a občas,

oko zasyčelo jako kometa,

hasnoucí, v roklích,

tam, kde se matně pohltila, stál

čas v majestátu

a nahoru dolů unášel

co bylo, co bude.

Já vím,

já vím a ty víš, věděli jsme,

nevěděli jsme, ale

přesto byli jsme tam a ne jinde,

a čas od času, když se

nicota postavila mezi nás,

pak byli jsme zcela jeden jako druhý

Nadevším

cestující

zůstávají

neslyšitelní

Korona

Série : Mák a paměť

Podzim mi svůj list jí r ruky : my

jsme přátelé.

Zbavujeme čas ořechových slupek a učíme jej chodit :

čas se vrací do jader.

V zrcadle je neděle,

jeden usíná v tom snu,

kde ústa nelžou.

Moje oko sestupuje na pohlaví milované :

my my se díváme

my my říkáme temnotě

my my se milujeme jako mák a paměť,

spíme jako víno ve vápenných schránkách

jako moře v paprsku krve, který vytrskl z měsíce.

Jsme vtištěni do okna, které nás sleduje

z ulice :

to je čas jak jej známe !

je načase aby kámen začal rozkvétat,

když neustálá absence odpočinku tluče na srdce.

Je čas, který nastane. Je čas.

Lit de neige/ Sněžné lůžko

Paul CELAN

Recueil : "Grille de parole" /Série : Mříže řeči

Les yeux, aveugles au monde, dans le mouroir d’à-pics : j’arrive,/Oči, osleplé proti světu,

útočiště výšin : jdu,

du plant au cœur./ tvrdost zarostlá v srdci
J’arrive./Jdu.

Falaise miroir de lune. Chute./Lunné zrcadlo útesu.Sráz.
(Lueur tachetée de souffle. Sang épars sur zones étroites./(Záře poznamenaná dechem.Krev úzce rozptýlená.
Âme se dissipant en formation nuageuse, une fois encore proche de la configuration nette.
Ombre décadigitale — position crispée.)/Duše prchavá v oblačných formách . ještě jednou podobná postavě. Desetiprstý stín- sevřený).

Les yeux aveugles au monde, /Oči osleplé vůči světu,
les yeux dans le mouroir d’à-pics,/oči strmým útočištěm
les yeux les yeux : oči, oči

Le lit de neige sous nous deux, le lit de neige./Sněžné lůžko pod námi dvěma, sněžné lůžko.
Cristaux après cristaux,/Krystal na krystalu,
treillagés dans les grilles à profondeur du temps, nous tombons,/zamřížováni hluboko do času, padáme
nous tombons et gisons et tombons./ padáme, ležíme, padáme

Et tombons :/ Padáme
Nous étions. Nous sommes. /Byli jsme.Jsme.
Nous ne faisons qu’une chair avec la nuit./Jsme jedno tělo s nocí.
Dans les couloirs, les couloirs./V chodbách, v chodbách.

Temps des péniches…/Čas člunů

Paul CELAN

Temps des péniches/Čas člunů

les transformés à moitié se traînent/přeměny vlečené zpola
jusqu’à l’un des mondes/jako jeden ze světů

le déposé, réenclos,/uložený, ohražený
parle sous les fronts de la rive :/mluvící hranou pobřeží
de la mort quitte, de dieu/oproštěný od smrti,oproštěný od boha
quitte.

Rapatrié dans l’oubli/Navrácená ze zapomění
le parler-hôte de nos/řeč hosta našich pomalých pohledů
yeux lents
rapatrié syllabe par syllabe, partagé/obnovuje slabiku po slabice, společné
par les dés aveugles de jour, vers quoi/skrz slepotu dne, kterou
s’agrippe la main du joueur, grande,dans le réveil/uchopí hráčova ruka,mohutná,bdělá

Et le trop de mes discours :/A většinu mých slov

déposé sur le petitcristal dans le fardeau de ton silence. /uloží v drobných krystalech pod břemeno tvého mlčení.

Avec toutes les pensées je suis sorti…/Se všemi myšlenkami jsem ponechán

Paul CELAN

Recueil : "La Rose de personne"

Avec toutes les pensées je suis sorti/Se všemi myšlenkami jsem ponechán...

hors du monde : tu étais là,/mimo tento svět : ty jsi tam byl,
toi, ma silencieuse, mon ouverte, et —/ ty, můj nejtišší,můj otevřený, a ---
tu nous reçus./ty obsahující nás

Qui/Kdo
dit que tout est mort pour nous/řekl že všechno je pro nás mrtvé
quand notre œil s’éteignit ?/když naše oči vyhasly ?
Tout s’éveilla, tout commença./Všechno probuzené, všechno počínající.

Grand, un soleil est venu à la nage, claires,/Velké, vyplulo slunce, jasnost,
âme et âme lui ont fait face, nettes,/duše za duší jemu tváří v tvář, ostře
impératives, elles lui ont tu/povinnost, jeho zánik
son orbe./jeho dráha

Sans peine,/Bez nesnází
ton sein s’est ouvert, paisible,/tvoje nitro se otvírá, pokojné
un souffle est monté dans l’éther,/tvůj dech ukotvený v étheru
et ce qui s’est nué, n’était-ce pas,/a co je v oblacích, není
n’était-ce pas forme, et sortie de nous,/nemá formu,opouští nás
n’était-ce pas/není
pour ainsi dire un nom ?/koho oslovíš jménem ?

Se všemi myšlenkami jsem ponechán...

Paul CELAN

Série : ‘Růže nikoho’

Se všemi myšlenkami jsem ponechán...

mimo tento svět : ty jsi tam byl,
ty, můj nejtišší, můj otevřený, a ---
ty obsahující nás

Kdo
řekl že všechno je pro nás mrtvé
když naše oči vyhasly ?

Všechno probuzené, všechno počínající.

Veliké, vyplulo slunce, jasnost,

duše za duší jemu tváří v tvář, ostře
povinnost, jeho zánik
jeho dráha

Bez nesnází
tvoje nitro se otvírá, pokojné
tvůj dech ukotvený v étheru

a co je v oblacích, není
nemá formu,opouští nás
není
koho oslovíš jménem ?

Ce soir aussi/Také dnes

Paul CELAN

Pleinement,/Zcela,
la neige emplit cette mer/sníh plní tohle moře
où le soleil flotte,/kde sluneční flotila,
fleurit dans les paniers la glace/rozkvetla v ledových koších
que tu portes vers la ville./které neseš městem.

Sable,/Písek,
tu exiges pour cela,/žádáš za to,
car la dernière rose intérieure/neboť poslední živé nitro
veut aussi ce soir être rassasiée/také chce být dnes večer nasyceno
de l’heure qui s’écoule./hodinou která odtéká

L’écrit se creuse…/ Rozšířeno písmem

Paul CELAN

Recueil : "Renverse du souffle" /Série : Navrácený dech

L’écrit se creuse, le/Zápis se rozšiřuje
Parlé, vert marin,/Mluvený,mořskou zelení,
brûle dans les baies,/hoří v zátokách,

dans les noms/ve jménu
liquéfiés/zkapalněnosti
les marsouins fusent,/ mořských savců

dans le Nulle part éternisé, ici,/v nicotném podílu trvání, zde
dans la mémoire des cloches/v paměti zvonů
trop bruyantes – - mais où donc ?,/příliš hlučných – čím přeci ?

qui/kdo
dans ce/v tomto
rectangle d’ombres,/hranatém stínu
s’ébroue, qui/otřepal se, kdo
sous lui/pod ním
scintille un peu, scintille, scintille ?/zableskl, rozžal, rozžal ?

Pensée de crâne/ Myšlení lebek

Paul CELAN

Recueil : "Renverse du souffle" / série : Navrácený dech

Pensée de crâne, muette, sur la trace de flèche./Myšlení lebek, tiché, šipkami na stopě.

Ton haut chant /Tvůj vysoký zpěv
des chants, mâchoire/písně, čelist
à demi fracassée/napůl roztříštěná
plantée dans la dure/vyrostlá z tvrdosti
étincelle de février./únorových jisker.

Ce mille de mélancolie/Touto zádumčivou mílí
encore à/ještě
parcourir./prochází.

Embroussaillé maintenant de chose éteinte, bleu-cible,/Zarůstání právě zaniklého, modrého cíle
droit dans la barque,/vpravo od člunu
congédié aussi de bénédiction/odmítavší každé požehnání
grinçante des écueils./pištivých nástrah.

1967

S měnlivým klíčem

Paul CELAN

Měnlivým klíčem
otevřeš dům, ve kterém

sněžení víří mrtvými věcmi.
A po vůli krve, která ohlušuje

oči nebo ústa nebo uši
tvůj měnlivý klíč.

Změnit tvůj klíč, změnit slovo,
kterým se řídí vířící vločky.
Po vůli větru, který tě tlačí vpřed
zavinutého do sněžného slova.

Ty také mluv

Paul CELAN

Recueil : "La Rose de personne" série : Růže nikoho

Také ty mluv

mluv jako poslední
řekni svou zprávu

Mluv
Neoděluj ano a ne
Dej své zprávě také smysl :
dej jí stín.

Dej jí dostatek stínu
dej jí ho tolik
kolik víš o své sounáležitosti
s půlnocí, polednem a půlnocí.

Rozhlédni se okolo
hleď, jak vše kolem sebe oživuješ-
Smrtí ! Oživené !
Kdo mluvil se stínem, říká pravdu.
Nyní hvězda pohasla a ty jsi ;

Kam nyní jít, zbavený stínu, kam jít ?
Hora. Přes výšinu a tápání.
Staneš se útlým, tence rozeznatelným !
Nejtenčí : jedno vlákno,
po kterém sestoupí hvězda
popluje dolů, až na dno
kde se uvidí zářit : ve společnosti
zatoulaných slov.

Talus, remblais, lieux vides, gravats

Paul CELAN

Gain de lumière, mesurable, ressemblant/Získané světlo, měřitelné, podobné
au chardon :/ jako bodláčí :

Un peu/trocha
de rouge, en discussion/červené, v řeči
avec un peu de jaune./s trochou žluté.

Le voile de l’air devant/Vzdušné závoje
ton œil désespéré./před tvýma zoufalýma očima.
Le dernier grain de sable/Překrývá

chevauchant./ poslední zrnko písku.

(les
massifs de fleurs, autrefois,/květinová pole,dříve
les mots tout sourire du Marchfeld,/slova tvého úsměvu Moravskému poli
de l’herbe des steppes là-bas./travám jeho stepí.
le manège mort, sonne./manéže smrti, zvoní.
Nous tournions encore et encore.) /Znovu a znovu se obracíme.

La chevauchée du grain de sable, l’œil,/Jízda písečného zrna, oko,
à elle habilement lié./obratně s ní spojené.

Les portes des heures et/Brány hodin a
leurs bruissements./jejich šum.

Le monde, avançant/Svět, postupující
vers nous dans l’heure vide :/skrz nás prázdnou hodinou

Deux/Dva
troncs d’arbres, noirs,/kmeny stromů, černé
sans branche, sans/bez větví, bez
nœud./svazků.

Et dans la traînée du réacteur, coupante,/Přetažený motor, zařezává,
une pale isolée./izolovanou čepel.

Nous aussi, dans le vide,/Také my, v prázdnotě
nous nous tenons près des drapeaux./my, my se držíme těch praporků.

Talus, remblais, lieux vides, gravats

Paul CELAN

Získané světlo, měřitelné, podobné

jako bodláčí :

Trocha
červené, v řeči
s trochou žluté.

Vzdušné závoje
před tvýma zoufalýma očima.
Překrývá

poslední zrnko písku.

květinová pole,dříve
slova tvého úsměvu Moravskému poli.
travám jeho stepí.
manéže smrti, zvoní.
Znovu a znovu se obracíme.

Jízda písečného zrna, oko,
obratně s ní spojené.

Brány hodin a
jejich šum.

Svět, postupující
skrz nás prázdnou hodinou

Dva
kmeny stromů, černé
bez větví, bez

svazků.

Přetažený motor, zařezává,
izolovanou čepel.

Také my, v prázdnotě
my, my se držíme těchto praporků.

Chanson d’une dame dans l’ombre/Píseň stínové dámy

Paul CELAN

Recueil : "Pavot et Mémoire"

Když přijde tichost a utne tulipánům hlavy
Kdo vítězí ?
Kdo prohrál ?
Kdo prostupuje oknem ?
Kdo jmenuje první své jméno ?
Je jen jeden, nesoucí mé vlasy
Nese je jako se nosí mrtví v náruči
Nese je jako nebe nosilo mé vlasy napříč roky, těmi které jsem milovala
Tedy nese je marně
Ten kdo vyhrává
Ten kdo neprohrává
Ten kdo neprostoupí oknem
Ten kdo nevysloví své jméno
Je jen jeden, který má moje oči
má je, od té doby co se velké uzavřely brány
nosí je středem věku
Nosí je jako výtrysk radosti a jako drahokam
Na podzim byl již mým bratrem
Zahrnujíc noci a dny
Ten kdo vyhrává

Ten kdo neprohrává
Ten kdo neprostoupí oknem
Ten kdo poslední vysloví své jméno
Je jen jeden, takový jak jsem řekla
Nese je v náručí jako balíček
Nese je jako hodiny nesou svůj nejhorší čas
Nese je sám a sám, daleko neodhodí
Ten kdo nevyhrává
Ten kdo prohrává
Ten kdo neprostoupí oknem
Ten kdo řekne své jméno jako první
Ten kdo utíná hlavy tulipánům

Matière de Bretagne

Paul CELAN

Recueil : "La Rose de personne"

Lumière de genêt, jaune, les pentes/Kartáče světla, žluť, schýlená

suppurent vers le ciel, l’épine/prosakují oblohou, osten
courtise la plaie, cela/bolestivé námluvy, takto
sonne là-dedans, c’est le soir, le néant/dokola zní , tímto večerem, nicota
roule ses mers à la prière,/valí své vody modlitbou
la voile de sang fait route vers toi./závoj krve na cestě k tobě.

Sec, envasé,/Souš,vyprahlá
le lit derrière toi, enjonque/lůžko za tebou, pramice
son heure, en haut, /jeho čas, nahoře
près de l’étoile, les ruisselets/v blízkosti hvězdy, rýhoviště
laiteux babillent dans la boue, datte de pierre/mléčné štěbetání bahna, kamenná data
en contrebas, buissonnante, bée dans le bleu,/a níže, křovinatý, dech v modré
un arbrisseau d’éphémère, superbe,/pomíjivost keře, vyjjímečná
salue ta mémoire./vítaná tvou pamětí.

(Me connaissiez-vous,/Znáte mne,
mains ? J’allai/ruce ? Jdu
le chemin fourchu que vous marquiez, ma/cesta se rozděluje, jak vy kráčíte
bouche crachait ses galets, j’allai,/moje ústa chrlí své oblázky, jdu
mon temps, surplomb neigeux en marche,/můj čas, přesah zasněžený v chůzi
jetait son ombre – me connaissez-vous ?)/obývám svůj stín – znáte mě ?

Mains, la plaie/Ruce, rána
courtisée par l’épine, cela sonne,/trnité lichotky, vyzvánějí
mains, le néant, ses mers,/ruce, nicota, tvé moře
mains, dans la lumière de genêt, la/ruce, v kartáčích světla,
voile de sang/závoj krve
fait route vers toi./na cestě k tobě.

Matière de Bretagne/Látka z Bretaně

Paul CELAN

Recueil : "La Rose de personne"

Kartáče světla, žluť, schýlená

prosakuje oblohou, osten
v bolestivých námluvách, takto
dokola zní, tímto večerem, nicota
valí své vody modlitbou
závoj krve na cestě k tobě.

Souš,vyprahlá