Dva koutky štěstí

Hledal. Hledal dlouho. A nenacházel, jak jinak. Hlavou mu létal nespočet myšlenek a především otázek - ty samy o sobě byly tak ohromné, že najít na ně odpovědi bylo zhola nemožné. Přesto se mu nezadržitelně draly do popředí vědomí. Svátek pro něj bylo si alespoň na chvíli od těchto nepřepočitatelných věcí odpočinout. Jenže řešením nebylo jít spát. Ve snech se stýkal s něčím podobným - se svou nejhlubší podstatou - se svým nevědomím, které mu jako průvodce životem s těmito otázkami pomáhalo. A nutilo ho znovu přemýšlet. Dostal se až do bodu, kdy ho těžké myšlenky ohledně celého jsousna doháněly na každém kroku...

Má exitence smysl? Co to vůbec je existence? Jak je celá tato simulace veliká? Je to simulace? Je to? Co to vlastně je? Co znamená cesta duše? A je vůbec duše? Jakou cenu má lidský život? Proč vůbec život existuje? Co to všechno znamená?

Svého soudce, jehož uvnitř vědomí živil sebereflexí - nechával rozhodovat o svém osudu. Často promlouval sám k sobě. Neustále se svou duševní podstatou vedl dialog, jak postupně stárnul. Těžké myšlenky ho unavovaly, a tak je jednoho dne nechal tam, kde jsou...

Odevzdal se proudu života. Uvědomil si, že čas, který má ještě k dispozici, je nejvzácnější věc na světě. Nechal věci, aby se děly samy. Nebránil se ničemu, co příjde. Začal znovu dýchat, přesně jako do doby, než si začal pokládat ty neskutečně veliké otázky, na jež lidský mozek jednoduše nestačí... Začal se cítit neskutečně dobře. Zdálo se, že energie začaly proudit přesně tak, jak proudit mají. Čím dál častěji se usmíval. Usmíval se i na lidi, které potkával. Tak, jako nikdy. A zjevně došel do svého prozatimního cíle.

Dva koutky štěstí, jež spatřil na Té usměvavé ženě ho skálopevně ujistily o tom, že jde správnou cestou.