NOČNÍ MŮRA

Ptáš se mne - zoufalý,
rozbřesk den vítá,
na další sen - o čem, že měl být?

Vyprávíš - děsím tě -
celou noc se zmýtám,
ty z čela pot mi nestíháš mýt.

Jen noční můra opětovná
cloumá mou myslí dál a dál.
V ní jsem ta oběť - co kořist lovná,
znám útrp a strach jen, co život mi dal.

Někdo snad pomůže!
Nic neudělali...
Když praskala má kůže,
hrdě se vysmívali.

A když jsem nemohla
dál, ni můj dych,
chytli mne pod hrdlem,
řízli mne v břich.

Pak skalp můj mi setli
a probodli rámě,
nechali uhnívat
ve lvové jámě.

A ti lvi lízali
mi z tváře krev mou,
i z očí, úst, těla
a já tolik měla
až hrůzu panickou.

Pak jeden mi vykousl
ze rtů nit,
o srdce zvládli se
lvice podělit.

Pak zčištěna slinami
jsem si v krvi své sedla,
ztevřela zraky
a nově i vzhlédla.

A než Luna padla
a nadešel svit,
nedal se chtíč ten
můj pouhý zastavit.

A šla jsem...
Jak duše bez těla.
A jednala..
Jak nikdy nechtěla.

A kdo se mi v cestu postavil,
zrázu mé stopy svou krví zahladil.

A šla jem...
A šla pro jediné...
Pro smrt tvou,
bolestnou,
co nikdy nepomine.

Jestli tohle Peklo jest,
hůře Nebe vypadat může!
Žel jakkoli tvrdý zdá se trest
můj, vina je tvá a nik ti nepomůže.

Tvé sny jsou teď jako srdce moje -
do vzduchoprázdna hozené.
Vidlemi skrz tam v kupě hnoje
tlí s ní i tvé nezrozené.