Nemesis

Zničení. Rozbití. Zběsilý tlukot srdce. Tuhnutí svalů.
Držela v rukou fotku, kterou začala hystericky rozstřihávat na maličké kousíčky. Tak, jako se drtila její duše, rozpadala se i fotografie. S posledním reálným důkazem zmizí i bolest a vzpomínky. Tedy, alespoň si to myslela.
Propletla si lano mezi prsty, chvíli na něj nepřítomně zírala, poté začala omotávat končetinu svého nemilého návštěvníka. Smyčka první, smyčka pomsty. Cukal marně levou nohou, měl strach, snažil se vymanit pomyslnému vězení. Samozřejmě, že ho zdrogovala, jinak by neměla ani nejmenší šanci zrealizovat svůj plán. Utáhla provaz vší silou, takovou, kterou dokáže vytvořit jen adrenalin v krvi a melodická linka šílené mysli.
Teď tu budeš pomalu umírat, stejně jako ti, kterým si bral životy, fotil je u posledního dechu a křiku o pomoc, opakovala si.


Tři a půl hodiny uplynuly. Nestačilo jí to. Nestačilo jí vidět zmámeného mizeru, který nemůže uprchnout. Chtěla víc, toužila vidět utrpení, přála si slyšet jeho prosby o život, popis činů, které uskutečnil.
Tušil, že trýznitelem, který se nad ním sklání, je žena. Poznal to i přes zakryté oči, cítil vzrušení, touhu, strach a opovržení. Těžkost nohou, rukou, víček i samotných myšlenek se ho naprosto nelítostivě zmocnila. Ta mrcha mu uchopila pravou nohu a přivázala jí provazem k potrubí. Nemohl se pohnout, kopat, tělo měl ochromené, nejspíš léky.
Kde vlastně, sakra, ležím?


Levou ruku si musela v podstatě vybojovat. Nenechal se tak snadno ovládat, a to přesně předpokládala, proto se na jeho sílu připravila. Špičkou zrezivělého nože mu přejížděla po zápěstí, hrála si s ním. Byla naprosto klidná, držela se plánu, který vznikl sice na základě emocí, ale nakonec jí dával smysl. Když přišla o sestru, případ byl uzavřen jako vražda, umístili jí do psychiatrického zařízení a vůbec si nevzpomínala, kdo byl vrahem, jak postupovalo vyšetřování. Uběhly tři měsíce, než byla opět schopná alespoň trochu žít, jenže otevřela ten deník. O muži, který její sestru pronásledoval, nikdy neslyšela. Závěr byl horší, než samotná smrt. Tak prostě utekla, nebylo to extra obtížné přelstít personál, předstírat polykání léků a poté je vyplivnout.
A teď ho tu má pro sebe, netvora, který týral, a nakonec zavraždil její milovanou sestřičku.
Udělá mu to samé, s odhodláním mu přivázala levou ruku k železu, trčícího z rozpadlé zdi.


Zalechtání na pravém loktu ho vzbudilo. Podařilo se mu otevřít i víčka a k jeho překvapení viděl před sebe, musela mu sundat hadr z očí, ale proč? Pohled mu padl vpravo nad své rameno. Stála nad ním a utahovala smyčku na provaze, který objímal jeho ruku. Nevěděl, co si má vybrat k pozorování jako první. Prostředí bylo chladné, ale ne vlhké. Sluneční paprsky prosvítaly skrze malé okýnko. Takže nejsme nikde ve sklepě, pomyslel si. Její tvář ho znepokojila, studené oči byly téměř nepřítomné. Tu ženu neznal, nedokázal najít souvislost, která by je mohla spojovat. Věděl, že ubližoval spoustě dívkám, litoval toho, choval se jako zoufalec, který pronásleduje vytoužené bytosti, až jim byl všem na obtíž.
Jen by nikomu neublížil.


S poslední smyčkou si dala záležet. Pravá ruka se musí obzvlášť náležitě zajistit. Poslední uzel před posledním výdechem jejího návštěvníka.
Zamyslela se nad svým životem, nad svými volbami, které učinila. Téměř celou svou existenci protrpěla v depresích. Terapeuti, psychiatři, bílé hábity. A pak přišla smrt sestry, dno pod dnem, na kterém byla do té doby. Mlhavé střípky popíraných vzpomínek, louže krve, sestra a její volání o pomoc, nůž v pravé ruce, černý igelit, který ukryla v lese.
Pach světa, který v ní vyvolával jen úzkosti. Copak si zlo nezaslouží zmizet? Konec pohádky.
Vzala do ruky nůž a po dlouhé době se usmála.