Pan divný...

Přišla jsem k pacientům, žmoulám lístek s jejich jmény a čísly pokojů..
K jednomu pacientovi mi bylo sestrou řečeno – “ divný“, přečetla jsem si diagnózu i doporučení pro mou návštěvu ..
Než jsem zaklepala na dveře pokoje přemýšlela jsem, co je to za určení pacienta a co já si s ním vlastně počnu.
Stála jsem tam delší dobu a moje asistentka mě pozorovala. Asi přemýšlela proč tu tak dlouho stojím a já přemýšlela o “ panu divném“.
Jaký je?
Co mu povím?
Jak začít terapii?
A také jsem přemýšlela o slově „divný“.
Jakpak ta sestřička přišla na to že je takový? Co jí k tomu dalo právo?
Je to její subjektivní dojem?
Proč?
Asi jsem divná!
Kdo má právo takhle uvažovat?
A proč ne?
Otevřela jsem ty dveře a tam seděl “ pan divný“.
Usmíval se..
Vedle něho jeho invalidní vozík a on se na mě usmíval.
Úsměvem, který byl tak nakažlivý, že jsem se také začala usmívat.
Radostně mě zdravil se slovy, už tu na Vás čekám…
Zvláštní “ divný pane“ , já jsem na vás myslela již přede dveřmi, ale váš úsměv mi příjemně dodal odvahy.. jít k vám a usmívat se …
Ten “ pan divný“ měl tak dobrou náladu, možná pro ten jeho podtext.. smál se a moc se mazlil s mou terapeutickou živou pomůckou.. brzy jsme k sobě našli cestu..
pořád se usmíval, vlastně smál.. i já..a zjistila jsem, že “ pan divný“ není divný.. že je úžasný, že možná neví, co je standardy dáno, ale…

Seděla jsem u něho na posteli a usmívala se a povídali jsme si.. přišla jsem nahlášeně hledat problémy tam, kde nejsou…

Uvědomila jsem si svou zbytečnost tady, ale vzápětí jsem zjistila, jak moc jsem tady důležitá.. jak moc …

„pan divný“ se usmíval celou dobu, povídal o všem a o ničem s radostí, děkoval, díval se na svůj vozík a šeptal mi , mám ho rád, když nemám nohy a jen opakoval , 
“ to je dobře , že jste tady“.

Usmívala jsem se a myslela na to slovo divný. “ divný pán“.
Děláme ze sebe dobré a divné “ lidi“ .
Díváme se na ně skrz prsty a soudíme .Škatulkujeme do skupinek a podle toho se chováme.

Kolik těch rádoby dobrých jsem potkala?
Co mi dali?
Co dávali sobě?
Někteří se tak moc báli o sebe sami..
Někteří se moc báli o svůj dojem ..
Někteří se otáčeli stranou.. 

„pan divný “ se usmíval..

Moc rozlišujeme dobré a špatné.
Moc jsme zahleděni do svých cílů v dojmech.
Bereme vše nebo nic.
Kde je to mezi tím?

Nerozlišuji mezi dobří špatní, nerozlišuji mezi divní a nedivní.
Moc řešíme lásky a zklamání.
Moc řešíme svá ega.

A málo si uvědomujeme dojmy od těch “ divných lidí“.
Co nemají nohy nebo je nemohou používat, co leží měsíce v nemocnici a přesto rozdávají úsměv těm, kteří jim mají dát “ naději“.

Přišla jsem tam bezelstně a s jasným cílem a odešla jsem s úsměvem a pocitem, že radost má spousty půvabů.
Že radost je nekonečná, kdykoli.

Děkuji „pane divný“.. já zase přijdu..