ROZLOUČENÍ SE ZESNULÝM V DEN JEHO SVÁTKU

Probudila jsem se moc šťastná. Viděla jsem se opět se svou jedinou, skutečnou láskou, s Olinem.

Jak to začalo.
Dostalo se mi oznámení, že se koná rozloučení s Olinem. Byla jsem překvapená, protože již mezi námi mnoho let není.

Šla jsem tam zvědavá a moc ráda, že se s ním budu moci tentokrát oficielně rozloučit.
Proč? Neptejte se.

Najednou stojím před starým pánem, který Olina nepředstavoval ani v té nejvyšší představivosti. Ani hlas nebyl jeho a přesto to byl on.
Nedala jsem své zklamání na sobě znát, řekli jsme si pár vět a na rozloučenou se jemně políbili.

Ano! Ten polibek byl skutečně od Olina.
Odcházela jsem, jak omámená, ale přešťastná.

Cesta městem byla úděsná. Všude davy lidí sedících v sedadlech, jaké jsou v kinech nebo divadlech a rozkopané silnice.

Prodírala jsem se vyděšená, jak se dalo a už chtěla být doma.

Najednou stojím pod zídkou, na které byly židle a stůl a u něj seděli jacísi muži.
Ten, co seděl zády ke mě se náhle otočil a byl to Olin!
Už nic neřekl, jen se na mě podíval a potom se zase otočil zády. Vytáhl z pod stolu kytaru a já jen nevěřícně zírala, protože on na kytaru nikdy nehrál.

Najednou jsem opět byla na přelidněných, rozkopaných místech města a zoufale hledala nějaký odvoz domů.

V tom jsem si zoufale uvědomila, že nemám lístek ani peníze na jízdenky!
Matně jsem si vzpomněla, že mě na místo rozloučení kdosi odvezl autem a já s sebou neměla kabelku.

Jejda, jak se dostanu domů? Budu mít štěstí a nepotkám revizora?

A v tom jsem otevřela oči.
Ufff, tak to byl jen sen. Ale cítila jsem se přešťastně.

Opět jsem se viděla s mou jedinou a skutečnou životní láskou.

PS. Nyní dumám nad tím, co mi ten sen vlastně měl říci.
Setkám se snad brzy tam nahoře s Olinem? Bude Praha brzy rozbombardovaná?