Blud

Nejsi Ty jen blud?
Tážu se sama sebe, když běžím polem a cítím, jak mě šlehají tvrdé stonky po těle.
Štípání dopadajících stonků na mou kůži ale není něco, co by mi mělo bránit v cestě. Možná naopak. Běžím. Kolem sebe máchám rukama, snad jako bych se najednou cítila víc živá než předtím. Když se dopotácím, celá rudá a udýchaná, mé oči pátrají po Tvých. A když Tě vidím, jak tam tak prostě jsi a čekáš na místě, na které jsem chodila já plakat, tak se znova ptám...
Nejsi Ty jen blud?
Seděl jsi tam jako bys seděl na jedné z mých ran, v ruce svíral jehlu a opatrně se ji snažil zašít. Zírám přitom někam hodně daleko do Tvých očí, když si toho zrovna nevšímáš. Pozoruji v nich planety, Tebe, Tebe tady a Tebe jako částice a vlny, roztříštěné do jiných světů, kde se stále hledáme. Pevněji stisknu Tvoji dlaň, tady, protože má mysl od našich spletených prstů se nachází právě ve všech možných místech, tam, a potichu fňuká, jelikož vidí, jaké by to bylo bez Tebe.
Jaké by to bylo, kdybys byl jen blud.
Jestliže by tomu tak někdy bylo, každý večer po setmění, ležela bych hlavou vzhůru k vesmíru. Na všech těch místech, kde jsi mi ukázal, že má cenu žít, že má cenu být. A tak bych běhala potrefeně polem, lezla na balíky a trhala ostružiny. A Kdyby se mě někdo tázal, proč tohle všechno dělám, odpověděla bych jako Ty jsi odpověděl mně, a smála bych se u toho jako ses u toho smál Ty mně,
protože „proč ne“.
I přes to věřím a vím, že tu budeš. Nejdéle, jak jen můžeš.