O nápadech .. a nápadnících

Bylo to na konci roku 2010, kdy se mi do rukou dostala Umělcova cesta. Kniha s podtitulem „duchovní cestou k vyšší kreativitě“ ... tak jo, zkusím to, co už, žít mě moc nebaví, v podstatě mám všechno, co jsem chtěla, ale radost jaksi chybí ... jedním z doporučení v rámci této knihy a 3měsíčního „programu“ na znovunalezení „vnitřního umělce“ bylo také pravidelné ranní psaní tzv. ranních stránek – 3 stránky textu, který necháte volně vyplynout ... hlavně nehodnotit a dovolit si napsat všechno – včetně nadávek, které zřejmě přijdou .. protože tak dlouho jste svého vnitřního umělce, své vnitřní dítě, neposlouchali, že když najednou začnete, prvotní reakce bude s největší pravděpodobností vztek .. a tak to bylo prvních asi 10 dní. Tedy nejenom, poté, co dítě zjistilo, že si může nadávat a vztekat se a je tu někdo, dospělý, kdo ho nechá, uklidnilo se a začalo mít radost z možného tvoření ... a namísto stěžování si se začaly objevovat pozitivnější texty. Jako třeba tento ...

Vzbudila jsem se a něco bylo jinak. Možná to bylo díky tomu snu, co se mi zdál. Byla jsem součástí nějakého divadelního představení, ale ne úplně součástí, byla jsem částečně jako organizátorka .... ...“Lístky“, ozvalo se ospale z budky u vchodu.... Tchýně z Chýňova. To byl další námět. A už to zase začíná. Jednou se „mi podařilo“ něco napsat – „musela“ jsem totiž kvůli tomu vstát ve dvě ráno z postele a zapsat povídku, která se mi honila hlavou. ... ale zase toho je příliš, otevřu bránu jednomu „nápadu“, který ohodnotím jako skvělý a je jich tu miliarda, ve kterých se nevyznám a musím tu bránu zase zavřít, jinak mě ušlapou... No ano, ušlapou tě a o to jde víš? Nech je prostě projít, zůstanou jen ty, který k něčemu jsou .. protože oni tě ušlapou jenom když jim stojíš v cestě ... ustup :-) ... Ale ten prvotní nával asi budeš muset zvládnout, čekaly tak dlouho, na to nezapomínej.  Potom už budeš moct nechat bránu navždy otevřenou, nebo ji otvírat v pravidelných krátkých úsecích, když zrovna nebudeš mastit karty s čertem... (to pro ty kdo viděli pohádku Anděl páně)

Zarazila jsem se, respektive ty nápady vypadají, že se zarazily, protože najednou už nemusejí tak rychle a jeden přes druhého. Měly totiž zkušenost, že dřív když chtěly prorazit, taky často narazily na právě zavřenou bránu, za kterou stála vyděšená Helena a držela ji seč může, protože si myslela, že teď bude muset zpracovat všechno a bude to její zodpovědnost, jak to bude kvalitní. No, ale teď už to tak nevnímá. Teď ji klidně může nechat otevřenou a přivítat jakýkoli nápad, buď se uchytí, nebo ne. Takže ony nespěchají. No jo, ale může se stát, že když uvidí otevřeno pořád, „můžu projít kdykoli“, řeknou si.  A jak už to tak bývá, nepřijdou nikdy. Kolik znáte lidí, kteří mají proježděnou republiku, svět, ale v nejbližší památce či lese nebyli? Tam přece můžou zajít kdykoli....

Takže jinak se na to musí, jak to dělá anglická královna. Otevře Buckingham na dva měsíce v létě. A má vystaráno na rok dopředu.... Čili otevírat bránu občas, by mohlo být řešení. Prostě nápady můžou přijít kdykoli a já je uvítám, ale neznamená to, že budu sedět, u brány, a vyhlížet. To se potom nápady leknou. Protože i oni sami mají přece jenom o sobě určitou pochybnost. Jsem dobrej nápad, nebo špatnej? Už ty lidi totiž trošku znají, na pár dveří už narazili, z pár dveří je dokonce vyhodili, jinde je zas drželi v jakýmsi akvárku na nápady, nebo ve sklepě, tam byla fakt zima. A vlhko. Jsou už prostě opatrný, ty vytrvalý nápady, který se prostě za každou cenu chtějí zhmotnit. Chtějí se uvidět, jak budou vypadat. A na to prostě potřebují tvůrce. Odvážného. Protože ani oni sami nevědí, jak budou vypadat ve hmotě.

„No, ale ten, co jenom sedí před otevřenou bránou, to zase bude nějaký zoufalec, ne? Bude nás zbožňovat, protože na nás tak dlouho přece čekal a může z nás tak udělat úplně něco jinýho, přeformovat nás do svých nápadů, ale na to tedy, my, opravdové nápady, rozhodně nejsme zvědavý.“

Takže někoho, kdo má otevřenou bránu, někdy jenom pootevřenou, někdy dokonce zavřenou, protože někam přece i císařpán chodí sám. A nebylo by mě stejně kam zapsat. Na toaleťák se blbě píše. I když .. no prostě najdou se chvilky, kdy i tvůrce potřebuje odpočívat nebo se soustředit na něco úplně jiného. Např. při milování, to by bylo fakt blbý, kdyby to přerušila a řekla: „Miláčku počkej, teď mě něco skvělého „napadlo“.“ A ještě použít ten výraz ataku. No prostě někdy je zapotřebí se plně soustředit jenom na jednu činnost, být u ní plně přítomen.. třeba taková meditace na dech. No, to už ale odbíhám. Prostě takovýto člověk má i své „starosti“, činnosti, nečeká jenom na mě, i když jsem určitě nejskvělejší nápad, takže na mě nebude ani tak moc „pracovat“. Ale zase bude mít chuť a odvahu mě prostě vydat, když mě přijme, nebude mě příliš hodnotit a prostě jenom udělá kanál mezi jemněhmotným světem a tím lidským. Ať se na to podíváme, ne? :-)

...

No, a nedala by se paralela s bránou použít třeba pro hledání či nehledání partnera? Hm ... nesedět před otevřenou bránou jako zoufalec, nezavírat bránu strachem před tunou běžících nápadníků, ale mít a nemít otevřeno ve správnou chvíli, hmm, jo, dala ... Ještě by tam ale tím pádem něco chybělo ne? Ten partner by prostě nějak měl k tomu našemu bránovému člověku nějak zapadat ... ladit ... no ale to ten nápad přece taky :-) ... Měl by být nějaký důvod, proč ho pozvat do vlastního života, ne? A asi by to nemělo mít moc společného s tím jako „potřebuju tě, abys mi zaplnil část, která mi chybí“ ... to se buď učekám na chybějící část, protože já se měním, tudíž se musí měnit i ta část, nebo do ní toho druhého prostě budu chtít proměnit, ale tím začíná boj a honba za časem, který nelze chytit. .. Když navíc ještě neexistuje, že. Takže?

„Někoho, kdo mi odráží mě. Abych se na sebe mohla podívat. A sama na sobě doplnit tu chybějící část, abych se zacelila a byla celá sama o sobě. A už by mě ani nenapadlo hledat nějaký chybějící části ...To je přece jasný ne, kurňa, to je učivo prvního stupně, to máš na gymplu už dávno vědět.“

„No jo, ale to už bylo dávno“

„Žádný výmluvy, nebo bude dvojka z mravů ... dělám si srandu, víš, že nás to vždycky bavilo, bavit se tím pozemským školním řádem a těma hierarchiema. Ale určitý pravidla holčičko, prostě dodržovat musíš. Jinak by to byl už ale úplný chaos. Stačí že je vesmír celej v chaosu.“

Tak hurá do něj!

konec 1.části