moje rodina

„František Dobrota rodák z blízké vesnice …“ notujeme si všichni zvesela a užíváme si poslední krásné dny v našem krásném údolí. V údolí, kam se všichni moc rádi vracíme. V údolí, kde jsme všichni vyrostli a byli vychováni. Když si vzpomenu na svůj první rok tady, musím se pousmát. Nikoho jsem neznala ale i přesto jsem si tu našla skvělé přátele. Ne hned první rok, ale časem, protože až časem zjistíte jací ti lidé doopravdy jsou. Když si vzpomenu, jak jsem se před druhým táborem snažila naučit morseovku, kterou jsem stejně zase za pár dní zapomněla. Jsem trouba nemotorná a tak jsem druhý tábor strávila s pavoučíma nohama a nohu mi zkrášlovala ortéza. Zbožňovala jsem táboráky po kterých jsme byli rozjívení ještě v jedenáct v noci, vymýšleli se pro nás různý tresty. Stavěli se kvůli naší pubertě i speciální hlídky složené z mladých praktikantů, kteří stejně nikdy nic neuhlídali. Vzpomínám si, jak jednou dali mojí platonickou lásku k nám do oddílu. V tu chvíli jsem myslela, že provedu něco, abych mohla odjet domů k mamince, ale vydržela jsem to a dnes jsou z nás kamarádi na život a na smrt. A POSLEDNÍ loučení u autobusu? Neobešlo, se to bez slz. Brečela jsem celou cestu domů a modlila se, abych mohla jet i za rok, i když už ne jako dítě. Pamatuji si, když mi přišel email ve kterým stálo „vítáme tě do naší táborové rodiny“. V tu chvíli jsem měla slzy v očích a do konce dne ve škole jsem se nemohla soustředit. Byl to báječný pocit vědět, že se do toho údolí ještě vrátím a ne třeba jen jednou. Byl to báječný pocit vědět, že někam patřím, aspoň na těch čtrnáct dní v roce. Dnes, když už před sebou mám desátý tábor, vím, že všechny moje obavy byly zbytečné. Někdo Vám sedne víc a někdo míň. A když se Vás nějaké dítě zeptá „A koho ty máš vlastně nejradši?“ a nebo „A koho ty vlastně nemáš ráda?“ odpovídám jednoznačně „jsme rodina a máme se rádi všichni“.
A když tak pozoruji svůj oddíl, vidím, že děti jsou stále stejné, to společnost a jejich nejbližší se je snaží změnit. Doufám, že jednou někteří z nich budou patřit do naší táborové rodiny a my se budeme dál rozrůstat, tak jako se rozrůstáme do teď a také doufám, že jednou budeme my ti, kteří budou schopni převzít tábor a vzít to celé do našich rukou. Otevírám oči a usmívám se, protože vidím partu třiceti lidí, jak se skvěle baví … Je to srdcová záležitost! Je to rodina!