Křehkost života

Život je to nejcennější, co máme a přitom je tak křehký. Stačí jen chvilka, jedna jediná vteřina a vše se může obrátit vzhůru nohama.

Před pár dny se ve Žďáru nad Sázavou stala strašná událost, která během chvíle změnila život mnoha lidem a bohužel i jeden život vzala. Život mladého člověka, který projevil ohromnou odvahu a zachoval se jako hrdina. Rád bych vyjádřil lítost nad jeho úmrtím a zraněním dvou dívek, které pobodala jistá žena. Posléze se ukázalo, že ta žena již dříve podobný čin spáchala a byla u ní diagnostikována schizofrenie, se kterou se léčila v psychiatrické léčebně.

O té žene, ani o celém případu však mluvit nechci, nýbrž chci poukázat na jinou věc.

Po informaci o duševní nemoci vražedkyně se ihned začala objevovat prohlášení čelních politiků, policejního prezidenta a médií, že je třeba s tím něco dělat. Že je potřeba něco dělat s těmi  schizofreniky a především, že jsou tito lidé nebezpeční svému okolí.

Přiznávám, že tato prohlášení se mě dotkla, protože moje máma trpí paranoidní schizofrenií a ta prohlášení jako by ji postavila do roviny s  vražedkyní. Je snad moje máma potencionální vrah? Mám se jí začít bát? Opravdu bych jí měl nechat někam zavřít na věky věků? Na všechny otázky odpověď znám: Ne! Každý člověk je individuální osobnost, každý je jiný a má jiný charakter. Stejně tak samotná schizofrenie u každého probíhá jinak. Nelze tedy paušalizovat.

Ano, bylo tu několik případů z nedávné doby, kde hrál roli duševně nemocný člověk páchající násilnou činnost. V titulcích si vždycky více všimnete nadpisu: „Schizofrenik zabíjel“. Nechci to zlehčovat. Mezi schizofreniky jsou skutečně nebezpeční a nevyrovnaní lidé, ale to je přeci i ve většinové populaci. Vraždy se dějí, násilných činů je spousta, kriminalita je na pořadu dne. Ale mezi schizofreniky není více „násilníků“ než mezi „zdravými“ lidmi.

Vrátím se k mé mámě. Když nemoc propukla naplno, byla „mimo“, to je pravda. Nikdy se u ní ale zvýšená agresivita neprojevila. Zvonila na zvonky a obtěžovala lidi, házela jim do oken sněhové koule, bloudila po městě, chodila na policii, aby nahlásila, že mi někdo ubližuje. Trpěla totiž utkvělou představou, že mĚ chce někdo zranit či ještě hůř. Jednou vyskočila z okna (bydlí naštěstí jen v přízemí), poranila si nohu a ještě tu noc ji odvezli na psychiatrii. Chtělo by se říci: „konečně!“ Ono totiž je velký problém v České republice se k pomoci vůbec dostat. Pokud ten nemocný (v té době ještě bez diagnózy) sám nechce k psychiatrovi a nic neprovede (sám sobě nebo více neotravuje okolí), tak ho prostě k psychiatrovi a do léčení prostě nedostanete. Máma se začala konečně léčit. Po propuštění z psychiatrie docházela na kontroly k psychiatrovi – jenže jen jednou do měsíce či jednou za dva. To si myslím, že je dosti málo a propuštění lidé mají ohromný problém začlenit se zpět do společnosti. Prášky samotné totiž nestačí.

Měl jsem štěstí, že jsem narazil na organizaci Fokus Labe, která pomáhá začlenit se duševně nemocným lidem do běžného života. Máma tam začala chodit a její stav se nejen zlepšil, ale našla možnost jak trávit volný čas a získat zpět ztracené sociální schopnosti. Nic není ideální, a jak jsem již řekl, každý člověk, rovněž tedy i každý nemocný, je jiný. Přesto si dovolím tvrdit, že má péče o nemocné ze strany Fokusu Labe a podobných organizací jen a jen pozitivní vliv.

Bylo by jednoduché nad vším mávnout rukou a říct, že schizofrenici jsou nebezpeční a hotovo. Je snadné říkat, že se v případě vražedkyně staly chyby a že neměla být nikdy propuštěna. Jasně, že se staly chyby! Ale měli bychom se přeci zajímat trochu do hloubky. Chybami je prolezlá celá současná česká psychiatrie (a vlastně celé zdravotnictví). V současnosti má probíhat velká změna v celém systému léčby a vláda má dostat od Evropské unie peníze. Přál bych si, aby byly rozděleny rozumně a k změnám skutečně došlo. Myslím, že je potřeba se zaměřit na rozvoj komunitní psychiatrie, stejně tak je dle mého zapotřebí více psychiatrů (aby byly možné častější kontroly pacientů) a podpora organizací, které se snaží pro tyto lidi něco dělat.

Celkově jde o to, že nemocní si svou nemoc nevybrali sami. Dělá jim problémy a často zpřetrhává rodinné vazby. Ale je to nemoc a je potřeba se jí postavit čelem. Zavírání všech do „léčeben“ nic nevyřeší. Zkusme jim umožnit postupný návrat (který je náročný, ale ne nemožný) do života. Vždyť život je to nejcennější, co máme a přitom je tak křehký.