Pár chvil v jednom místě...

Příprava výstavy dětí,

seděla jsem a dívala se na tu krásu, vidět to všechno znovu takhle... obličeje s velkými nosy a obrvoskýma očima, v puse milión zubů a velkej úsměv, pod ním napsáno „ moje maminka“

Zelený, modrý, červený slunce s nekonečně mnoho paprsky a hřejí, to je hlavní, nepálí

Keramické loutky, dokonalé, opatrně, jsou křehké

Fotografie s tématem za zrcadlem, neskonale kouzelný pohledy, rozmazaně. Snad to něco značí, možná by nic nemělo být přehnaně ostré, pak se vytrácejí detaily.

Dívám se na oblohu a snažím se si ji představit žlutě s červeným měsícem a s růžovými hvězdami. Daří se mi to, báječný pocit a doufám, že mi vydrží co nejdéle... kouskem, kouskem jsem zůstala dítětem

když odcházel můj táta... přes zábrany mamky i partnera jsem tam šla... prvně jsem zašla za doktorkou, když mě viděla vyndala injekci a jala se mi píchnout uklidňovák, což jsem razantně odmítla...šla jsem za ním, ležel... byl to on, měl stejnou tvář, stejný tělo, tričko a spal... tehdy jsem seděla, plakala a říkala mu jdi, přeci tě tady takhle nemůžu chtít mít... jdi a počkej na mě... bylo osmnáct třicet, v devatenáct deset odešel... ta půl hodina pro mě byla jímavá... seděla jsem a cítila něco, co neumím popsat, niterně... byla jsem někde kdesi, cítila tok energie... zvláštní stav... 
pak jsem seděla na nemocniční chodbě a pouštěla skleněnou lahev dolů, první, druhou, třetí... tříštila se dokonale o schody a ty střepy byly na místě... 
cítíme to něco mezi něčím, jakési loučení a nic není náhoda, stejně jako to tvé loučení... odpuštění, puštění duše dál...neskonale silné pouto, které žádná hádka a žádné dohady neovlivní... to pevné a i ta láska je pořád... já ji cítím... tátův odchod mi přinesl na onkologii, chtěla jsem pochopit... za ty roky tam jsem nepochopila vůbec nic, nenašla odpověď na to proč, ale našla jsem spousty jiných odpovědí a zažila roky natolik intenzivní, který mě naučili vážit si vteřiny... vážit si jakéhokoli pocitu a dojmu, který jsem měla, vážit a děkovat... byly to roky bez předehry, roky který mi den co den hodily do reality rovnýma nohama...téměř každý můj pacient odešel tam někam, obrečela jsem ty delší známosti, kterým jsme si vstoupili do života v tom doopravdy... ukončila jsem tu etapu zážitkem s panem Petrem, byl to postarší pán, plný energie, plný optimismu, rád dával dárky a jelikož jsem se stala jeho oblíbenou obdarovával... ne jen jeho úsměvem a energii, ale vůbec... tady máte jitrnici a polívku :-) smála jsem se, jedna pro vás a jedna pro primáře... smála jsem se tomu rozložení a své dary dávala dál všem...ošetřující lékařkou byla moje kamarádka, šlo do tuhýho a jeho rodina odmítala mluvit s kýmkoli jiným než se mnou... šla jsem za kamarádkou a ptala se, jak to vypadá? špatně... pošlu je za tebou... nene, mluví jen s tebou, řekni jim, že je konec, řekni jim pár dní... ošívala jsem se, bylo to to poslední, co jsem chtěla říkat... můžu po svém? ptala jsem se... ona mi to dovolila... šla jsem za synem a říkám, vezměte si tatínka domů a užijte si každou chvilku a kdyby něco, přijeďte... neřekla jsem víc... syn si pána vzal domů... v pyžamu odcházel, šli za mnou a pan Petr, fešák se rděl, že jde domů v pyžamu, že to je tedy strašný, on?... usmála jsem se, ale vždyť vypadáte jako v obleku, zatančíme si? vypadlo ze mě... a tak jsme spolu v pyžamu tančili na chodbě onkologie, všichni nás pozorovali a my byli pyšní... půjdete se mnou k autu? šla jsem... pomohu váš připnout a sklonila se k panu Petrovi a on mi plácnul přes zadek... říkám, nojo vás to nikdy nepřejde... šla jsem za kamarádkou.. jak dlouho?? týden sdělila mi... přesně za týden přijel... šla jsem hned za ním... ležel v posteli, smál se a říká: přišel jsem se rozloučit a děkuju Vám, ale už musím jít... zadržovala jsem tehdy pláč a on, neplačte, jsme si to užili, ne? užili a odešel... pohladila jsem ho a řekla si v duchu, děkuju, někdy jindy, někde jinde si zase zatančíme... 

dnes s dětmi jsme vařili něco, co se vlastně požít dá, ale já je učila slovo jako... zázrak... 
někdy si člověk na kost uvědomuje koho zastupuje a pak se mu oči rozzáří, protože nikoho... protože to uku, uku teto, není o duplicitě, ale o tom, že dotek je to víc, víc, víc , stejně jako zájem... 

za pár let si mě nebudou pamatovat a třeba dřív, ale třeba ten dotek, to něco už navždy... kdo ví... já je všechny uchovávám... 

lehneš si, zavřeš oči a myslíš na všechny ty radosti, bolesti ... přítomné budoucí minulé... když oči otevřeš, musíš taky dost z toho ze sebe "setřást", jinak bys zešílel, ona je totiž bolest váhově těžší než radost, což dost dobře nechápu... už několik týdnů se dívám na kluka po bouračce na motorce, mladej kluk na přístrojích, mozek nefunkční, leží, leží, leží... občas otevře oči, občas když to udělá vidí mě, jak se na něj usmívám, tak jsem si říkala, jestli to je nějaká výhra tohle, že jo :-), ale je to tak... když jsem v mé práci viděla takovýhle případ poprvé, byla jsem vnitřně vysílená při odchodu, dnes už to nechávám kousek vedle sebe vše tohle, nemohu to změnit, ale mohu pomoci, třeba jen tím úsměvem či psí holkou a dotekem jeho kůží s její, to otevře oči vždy... mohu v sobě prosit, aby.... mohu věřit... mohu plakat a litovat, ale to nedělám, především to druhé nedělám a to první dělám, ale mé supervizorce to neříkej :-) uvědomuju si díky tomu dar, že vše je tak jak má, žiju teď a tady, protože za vteřinu to může být jinak... dneska jsem s jeho parťákem na oddělení něco řešila, povídali jsme si a když už jsem odcházela ještě za mnou vykřikl, víte co je zajímavý? nevím a vrátila jsem k jeho pípajícím přístrojům, co ujišťují, že je především ty okolo... co? zeptala jsem se... že jsem dneska už byl třikrát na velký a to určitě půjdu ještě jednou, ale pokaždý jsem to stihnul předestírám ... v duchu jsem se usmála... nu a co z toho plyne jako poučení z JIPky pro nás? hlavně to prostě a jasně vždycky stihnout a neposr... se, nestojí to za to, kdekoli a kdykoli