Bašta, Fanýz a žába

Na rybářskou baštu svítilo srpnové odpolední slunce. Obrovský žlutý kulatý míč se pomalu posouval k západu, travnatá mýtina kolem byla obsazena lidmi. Buď na kolech, či pěšími, někteří s dětmi, jiní se svými domácími mazlíčky.
Z lesa se vynořil pár na kolech. První jel muž. Menší postava, bílé tílko, červené spartakiádní trenýrky s bílými lampasy, žena menší hubené postavy, v zeleném tílku a teplákách. Dojeli na baštu, opřeli kola o zeď a přistoupili k lavicím se stoly.
Žena – podivuhodně načuřelého vzezření, s patrným černým knírkem nad úzkými rty a pichlavýma očkama si přisedla na kraj přeplněné lavice vedle blonďaté cyklistky v černém.
„Pani nebojte se, já nejsem lesba. Jen se k vám přitisknu mně je hrozná zima. Ráda bych si dala ruce mezi vaše stehna, ale to by se vám asi už nelíbilo. Anebo? Jo??? Fanýz – hupsni tam pro dvě piva. A mně málo pěny.“
Fanýz beze slova popošel k okýnku.
„Víte pani, furt ho musím komandovat, von to je hroznej ňouma. Říkám si – je léto, trochu povyražení by to chtělo. Koupila jsem si černý brasilky a černou krajkovou podprsenku. No, a když nastal ten večer tak jsem se do toho voblíkla a teď jdu jakoby nic do obýváku, promenáda před televizí jo, a von povidá:
„Uhni – nevidím na fotbal… No tak di do prdele! Kdybych si navlíkla tepláky jako vobyčejně, udělám líp…trouba jeden.“
Fanýz u okýnka se začal hrabat v červených trenkách v kapse. Hloub a hloub marně zajížděl do prázdné kapsy a pomalu se krčil vědom si toho, co bude následovat.
„Fanýz, ty blboune jeden – že tys nechal peníze doma! No já se na to vyseru.
Vidíte ho pani? Ani tu peněženku neveme. Dej sem to pívo! A vyřiď si to, jak chceš! Vozembouchu….“ Ponořila ústa do pěny a zmlkla.
„Hele – prej stejk jako kráva – že bych si dal?“ strčil u jiného stolu cyklista do kamaráda, koukaje na nabídku jídel.
„Tobě to nestačilo včera? Málem jsem se pozvracel, když jsem tě viděl. Sázet se kvůli padesátikoruně…vole.“
„No a co vyhrál jsem? Vyhrál. Spolknout žábu, to je toho. Nejhorší bylo strčit ji do pusy. Po hlavě. Pořád jí čouhaly ty dlouhý nohy ven. Jak jsem jí je zasunul dovnitř, zase je natáhla. No skokan, co ti mám povídat. Tak jsem ji pak silou zatlačil až do krku, a bylo to. Byla tam. No, a že se pak vydrápala zpátky ven – to bylo až po sázce. No kapku jsem jí pomoh, no. Odhopsala pak zpátky do rybníka. Ale vyhrál jsem!“
„Ty si vůl. A že ti pak propadla pajska kapsou, to už nevíš. Jé – dobrý den, pane doktore!“ zahalekal muž na projíždějícího cyklistu sportovní štíhlé postavy, který zvedl ruku, mávnul a hnal se dál.
„No to je náš pan doktor! “ ozvala se nadšeně žena s knírkem. „Je starej jako Jetuzalém, ale na kole jezdí jako ďábel.“
„Drahá, snad Jeruzalém, ne?“ ozval se opatrně Fanýz.
„Říká se starý jako Metuzalém, psáno v Mojžíšově knize Genesis. Dožil se hodně vysokého věku.“ Odpověděla blonďatá cyklistka a nervózně poposedla.
„No to je von! Náš doktor! Víte pani, já k němu moc ráda chodím. Pokaždý si řeknu – jo! Jsem na tom velice dobře, vypadám líp jak von. Ani svlíkat se u něj nemusím. Mrkne a vidí. Ale já bych mu ráda ukázala svoje tělo. Nemám se za co stydět.“

No, ono vidět svlečenou takovou vousatou šťabajznu, to chce asi hodně kuráže. Pomyslela si blonďatá cyklistka, zvedla se a odešla na záchod. Chudák Fanýz. Někteří jedinci holt bez pevného vedení nepřežijí.