V parku

Bylo pozdní odpoledne. Křik dětí se mísil s hlukem projíždějících aut, sem tam zaznělo volání, jen v parku byl klid. Na jedné lavičce seděl muž. Na kolenou notebook, cosi cvakal do klávesnice. Na chvilku se zamyslel, vzhlédl. Od okýnka se zmrzlinou přicházela dívka. Vysoká černovláska, hubená tak akorát, kabátek ve vojenském stylu s mnoha knoflíky, kraťounkou černou sukni pod zadek, na holých nohách černé polo rozvázané martensky. Culík se jí pohupoval v rytmu chůze, v ruce držela kornout plný zmrzliny. Sedla si na lavičku proti němu, sundala kabátek, pod ním měla jenom tílko evidentně bez podprsenky.
Kulatá ňadra se hezky rýsovala i s vystouplými bradavkami. Dívka nedbala a hned začala jíst zmrzlinu. Odtrhl pohled, zadíval se na displej a pokračoval v započatém. Nedalo mu to, musel se na ni zase podívat.
Dívka pootevřela rudě namalované rty, vystrčila růžový jazyk a olízla zmrzlinu po obvodu. Nespěchala. Pomalu, líně. Jazyk se pokryl žlutým vanilkovým potahem a zajel dovnitř, do úst. Na kornoutu nechal mokrou stopu od slin. Muž cítil, jak mu vzrušením rudnou uši.
Dívka znovu otevřela ústa a strčila vršek zmrzliny dovnitř. Úplně cítil tu hladkost a horkost jazyka, sevření úst kolem té studené hmoty a přimáčknutí na patro do ukrojení pevnými nekompromisními rty. Viděl, jak polyká, ohryzek pod bílou kůží poskakuje, dráždí jeho smysly neskutečně, chtěl by vstát a políbit ji na krk, tam kde je teplá měkká kůže a cítil by vibrující záchvěvy srdečního rytmu.
Dívku jakoby popadla šílená touha, začala jezdit se zmrzlinou dovnitř a ven, kroutila s kornoutem, otevírala a zavírala ústa a on jen němě sledoval, jak obepíná rudé rty, tak hedvábné, neodbytné, laskající, sající, a on cítil ten klouzající žár, vnímal šílenou kluzkost dívčiných rtů, rudé rty a žlutou zmrzlinu. Když se ozvalo téměř dětské zakňourání slasti, krev se mu nahrnula do tváře, pomyslel si, že to vášní a chtíčem nevydrží, zvedl se a šel k ní.
„Slečno, promiňte, mohu si přisednout?“
Dívka se na něj zadívala. Měla hnědé oči, čokoládově hnědé oči s plamínky kolem zřítelnic. Zůstal bez dechu. Usmála se.
„Ano, můžete, stejně už odcházím.“ Vstala, vzala svůj vojenský kabátek a odešla. Díval se za ní smutně. Cítil, že vášeň pomalu mizí. Posadil se a věnoval se dál své činnosti.
Druhý den přišel do kanceláře. Dnes byly na programu pohovory. Noví uchazeči o práci. Hledal sekretářku, dnes chtěl být u pohovoru přítomen.
Vešla první uchazečka. Okamžitě mu zrudly uši. Před ním stála dívka z parku. Oblečená do kostýmku, černé lodičky a bílá halenka jí moc slušely. Usmál se a pokynul jí, aby se posadila. Věděl, že jiná kandidátka potřeba už nebude.
Dívka se také usmála. Viděla, že má vyhráno. Věděla, že chodí po práci do parku, a ostatní už byla jenom strategie. Tak dobře placené místo sekretářky si přece nenechá ujít.

U lavičky v parku číhala kočka. V trávě leželo kus rohlíku. Čekala trpělivě, tentokrát ho nenechá uletět. Věděla, že kos přiletí. Neměla vůbec hlad. Chtěla si jen pohrát.