Poděkování

Vážení přátelé,
ráda bych ještě jednou vyjádřila dík, že jste si na babičku vzpomněli.
Všechny vzkazy od vás byly vytištěny a doprovodily babičku na její poslední cestě. Kytici od vás jsme po obřadu převezli na hřbitov a umístili na náhrobek rodinného hrobu. (Kytice se světlou stuhou - na druhé fotce je zblízka, ale pardon za kvalitu fotky.) Toto je posledním příspěvkem a posledním sbohem na tomto účtu.

Dovolte i mě se zde s babičkou rozloučit (i když ne ve verších)..

Drahá babičko,

i když ses se mnou loučila v předstihu a připravovala na tento den roky, smutno je mi.

Tak silnou, veselou a citlivou ženu totiž jen tak někdo ve svém životě neměl. Ale já měla. A za to ti děkuji z celého srdce.

Dokázala jsi po všem, co jsi prožila zůstat pozitivní a pevná v tom, co jsi chtěla. Zvládla jsi nemoc svého manžela, přestála jsi každou nesnáz se svými dětmi a v neposlední řadě jsi vyhrála souboj nad vlastní bolestí a samotou. Stáli jsme při tobě v tvém konečném rozhodnutí, ale byla jsi to přece jen ty, která jsi nám dávala příklad pozitivního myšlení a hledala ve všem ty světlé chvilky. A to jsi nás učila celý život. Hledat to zábavné a dobré, byť jen pouhý střípek krásy, v každodenním životě.

Vzpomínám si na to, jak jsi s pýchou opatrovala své květiny… Nebo jak sis ochočila každé zvíře... Jak jsi vymýšlela, čím zabavit svá vnoučata a  i přes své nemocné nohy jsi mě učila tančit... Nebo jak sis jednou vzala své vnučky na kobereček a učila nás péct vánočku, abychom to uměly pořádně. Byla jsi vrbou, která uměla naslouchat a v mnohém poradit a to nejen nám, ale každému kdo o to stál.

Jsem na tebe hrdá, protože není mnoho lidí, kteří by pod náporem samoty nezanevřeli na život a hledali si i ve stáří nové záliby.

Ty jsi spíše oprášila staré zájmy - básně, které si léta nosila ve své hlavě, ale přes všechna příkoří neměla čas se o ně se světem podělit. Až v poslední kapitole svého dlouhého života sis našla chvíli, nezalekla se pokročilé techniky a směle publikovala své básně na internetu. Našla sis nové přátelé a nový smysl svého života – vepsat svou duši do rýmovaných řádků. A tím jsi žila až do své smrti.

V ten den jsem za tebou přišla, a když jsem viděla, že už nastává konec, vzpomněla jsem si na tvůj smích a s hrůzou si uvědomila, že už ho vícekrát neuslyším. Pak jsem ho však zaslechla ve své mysli, nebyl tak zvučný a hlasitý, ale byl tvůj a byl se mnou, protože dokud na tebe budeme vzpomínat, budeš s námi.  

V posledních letech, když bylo bolesti nejvíc, ses mi svěřila, jak ti chybí tvoje maminka. Ale věřím, že se s ní teď objímáš v nebi.

vnučka Jana