Strom zapomnění a melodie tří bohů

Kdysi dávno žil chlapec, který vrhal stín mohutný. Voněl mechem i listím, pohyboval se lesní rychlostí. Koketoval se samou smrtí, s mocnou říční bytostí. Žili spolu v srdci hlubokého, temného lesa, kde mu jeho víla pěla laskavými dotyky. On ji sledoval, ochraňoval, střežil jako oko v pěsti. Avšak, co má svůj začátek, má i svůj konec.

Byla jako mlha rozlitá nad jezerem zapomnění – chtěl ji obejmout, ale mezi prsty mu proklouzávala jen prázdnota, chladná a neutišitelná. Byla jako list v podzimní vichřici – plná barev, proměnlivá, neuchopitelná, ale když po ní vztáhl dlaň, sevřel jen kámen, studený a necitelný jako nezměrná lhostejnost vesmíru. Vítr, neúprosný posel nebytí, unesl její jméno, rozemlel na prach a rozhodil po krajině zapomnění, kde slova neznamenají nic víc než jen žluté listy v podzimním podvečeru. On však, lapen v pasti vědomí, ještě stále naslouchá, ještě stále natahuje ruku k onomu zvuku, jehož existence už dávno patří jen minulosti. Kdysi snad znamenala svět, kdysi se mu její jméno chvělo na rtech jako posvátné zaklínadlo, jímž se vzpíral marnosti, ale nyní? Nyní už není ničím, jen nesouvislým ševelem větru, jen posledním, sotva postřehnutelným odrazem ve zvětralém zrcadle času. Kdesi v dávné symfonii dnů a nocí, ve věčnosti, která se nyní zdá pouhým přeludem, ji měl; ona měla jeho. V jejich světě neexistovala osamělost, protože veškerá hudba byla jejím tělem, každé souznění strun bylo jejím dotekem, každý doznívající akord poslední ozvěnou jejího smíchu. On byl jejím jediným posluchačem, ona jeho jediným vesmírem. Jenže ta ztráta, nikoliv smrt – ta by byla milosrdná, konečná, jistá. Ani odchod – ten by alespoň nabídl možnost návratu, naději v posmrtnou vzpomínku. Ne, bylo to horší než smrt, horší než zrada – bylo to zapomnění. Nekonečné, bezbřehé, neúprosné. Nezmizela v plamenech, nezhasla jako hvězda v propasti času. Nikdo ji již neznal, nevyslovoval její jméno, nikdo si nepamatoval její melodii. On sám se stal člověkem v pustině, v krajině, kde slova neměla význam, kde jména bledla jako odumřelé květy, kde vše, co nebylo vysloveno, mizelo v hlubinách radosti. Snažil se bojovat, šeptat její jméno do temnoty noci, psal je na okraje zažloutlých notových listů, kreslil je na kmeny svého svědomí, ale vždy, vždy zůstávalo jen prázdné místo.

Tak nakonec pochopil, že ona nezemřela. Nebyla odvedena nikým jiným než tím, čemu se říká nevyhnutelná agonie paměti. Něco ji pohltilo, smetlo ze světa, něco, co je mocnější než čas, horšího než smrt. Něco, co nelze zastavit, co nelze popřít, proti čemu se nelze bránit. Zůstal sám, v hlubokém lese.

Zaléval listí, poletoval lesem, brodil se mechem, miloval se se sněhem. Věřil, že zapomnění nebylo konečnou stanicí bytí. Možná jméno, které svět zavrhl, nezmizelo úplně. Možná jen čekalo, pohřbené pod tíhou vlastností, aby bylo znovu objeveno. A pokud měl být jediným, kdo si ještě pamatuje, chtěl nést tu vzpomínku až do ráje! A tak kráčel. Ne směrem do minulosti, ne ke ztracenému, ale vpřed – tam, kde les Zapomnění natahoval své kroucené větve k obloze. Tento les, tichý a rozlehlý, nebyl mrtvý, jak by se mohlo zdát. byl živoucím útočištěm všech věcí, na něž lidstvo přestalo myslet. Stromy zde šeptaly jména, která kdysi znamenala celý svět, jména, jejichž ozvěna se teď nesla vzduchem jako dávno nehraná hudba.

 Každý krok byl jako akt vzpoury proti šibenici. Když vstoupil mezi kmeny, nebylo to ze zoufalství, ale s vědomím, že hledání má samo o sobě mysl. Nešlo o to, zda ji nalezne, zda je možné jméno zachránit. Šlo o to, že dokud bude šeptat její jméno, dokud bude v jeho srdci, dokud bude jeho touha silnější než lhostejnost světa, pak ona, v nějaké podobě, stále existuje.

„Říká se, že ten, kdo vejde do lesa Zapomnění, může nalézt to, co ztratil. Nebo může navždy zapomenout, co hledal. Ale co když je třetí možnost? Co když skutečné nalezení není v navrácení, ale v samotném aktu vzpomínání?“

Vítr zavoněl ozvěnou nevyřčeného jména. V oněch tónech byl řád, v nich byla harmonie, svatá melodie. Možná ji už nikdy neobejme. Co když její hlas navždy umlkl? Dokud bude v něm, dokud bude kráčet vpřed a pět její píseň, ona nezmizí! Nikdy, docela.