Smrt, která bolí

Sedím vedle tebe a držím tě za ruku. Za poslední týden jsi zestárla snad o dvacet let. Tvé tělo je kostra potažená kůží, jen ta potvora, co tě sžírá, se dokázala zvětšit snad na trojnásobek. Ležíš klidně, morfium, kterým tě nadopovali, zabírá. Přesto klidná nejsi a mně je jasné, že právě od toho tu jsem, má úloha je pomoct ti poprat se se svým břemenem a pomoci ti přejít tak důstojně, jak jen si to zasloužíš.

V hlavě si přemítám celý můj život, kterým jsi mě provázela a vybavují se mi okamžiky ohromného štěstí. Tvůj optimismus mě vždy naplňoval a tvou radostí ze života se musel nakazit snad i ten, kdo tě jen zdálky zahlédnul. To, jak jsem vstoupila k tobě do pokoje a hned mnou projel životní náboj jako blesk. I když jsi jen seděla, vypadalo to, že jsi stále v pohybu a kolem tebe vše zářilo jako měsíc v úplňku. Dokonce i ještě před pár dny, kdy tě nemoc tolik ubíjela, jsi žila víc, než jsem já kdy uměla, než umí kdokoliv z těch, které znám a které denně potkávám.

Lidem se prý před odchodem honí hlavou spousta věcí. Přemítají si svůj život a hodnotí jeho kvalitu. Je tohle právě tvoje chvíle? Netuším, co se právě teď může dít v tvé mysli, ale cítím, že je to něco velkého a důležitého. Nechci tě rušit svou přítomností, ale tys nikdy nechtěla být sama. Vždy jsi byla ráda obklopena lidmi a já tě samotnou nemohu nechat. Tvá chvíle je tedy zčásti i mou a je na mě, abych ti naposledy řekla, co všechno znamenáš nejen pro mě, ale i pro všechny ty, kterým jsi prozářila život jen tím, že jsi byla nablízku.

Vidím, že už jsi klidnější a reaguješ na má slova. Děje se něco zvláštního, co nikdy nebudu nikomu umět popsat. Srdce mi bije jako o závod, ale slzy mi teď nepotečou - vím, že jakákoliv výčitka, byť nevyřčená, ti může velmi ublížit a to bych nikdy nedovolila. Tvůj dech stále řídne. Náhle otevíráš oči - prý by ses měla dívat do prázdna, ale přísahala bych, že se díváš na mě. Otevíráš ústa - chceš mi něco říct? Neboj, já tě samotnou nenechám, teď už bude jenom dobře. Nikdy jsi nebyla sama a nikdy nebudeš...

Ještě stále tě držím. Držím tě tak dlouho, jak jen můžu a nechci tě nikdy pustit, nechci odejít, protože vím, že tentokrát je to vážně naposledy. Ta bolest si hraje s mými vnitřnostmi a nevím, jestli chci řvát, trhat si vlasy, kopat kolem sebe, nebo se jen schoulit někam do rohu se svým trápením. S tvým posledním výdechem odešel i kus mě, ale cítila jsem, že se mnou zároveň zůstala část tebe. Ta část, která mi dává důvěru k lidem, lásku k životu a velkou odvahu bojovat. Ta část, kterou jsem na tobě milovala a obdivovala. Myslela jsem, že ti pomáhám až do poslední chvíle, ale to tys ve skutečnosti do poslední chvíle pomáhala mně. Otevřela jsi mi oči předtím, než jsi zavřela navždy ty své. Děkuju za všechno.