Mravokárci - část I.

Adam se zvedl ze židle a byl jasně rozhodlý odejít, nikdy ve svém životě nezažil takový kopanec od osudu. Jediné na co pomyslel bylo vstát a jít kamkoliv jinam, začít žít úplně nový život. Hodil na stůl peníze, připravený odejít, v tom do baru vtrhlo šest lidí, rozhlédlo se kolem a jakmile zaostřili na Adama tak se k němu rozběhli. Adam se pokusil o útěk ale pronásledovatelé byli rychlejší. Jeden z nich praštil Adama boxerem. Adam se skácel k zemi a zbylých pět se do Adama pustilo a mlátili ho do doby než upadl do bezvědomí. Začal se mu před očima promítat jeho život.
První co se mu dostalo promítlo bylo jeho dětství. Otec alkoholik a matka, která Adama nechtěla mu dávala jasně najevo, kde je jeho místo a to místo rozhodně nebylo v nejbližší rodině. Ujala se ho babička, která ho vychovávala jak nejlépe zvládla. Vychovala z něj slušného člověka. Bohužel slušný člověk v době zmrdů nemá sebemenší sanci. Nikdo ho nepříjimal mezi sebe, byl vyvrhel na okraji zkažené společnosti. I když věděl co je dobré a co je špatné, tak v období puberty kdy s ním začali cloumat hormony a on hrozně moc chtěl pár přátel a nějakou slečnu se kterou by mohl dělat i velmi nemravné věci, tak se začal měnit tak, aby ho konečně někdo začal příjimat. Našel si pár lidí z druhého konce města u kterých si myslel, že by měl šanci. Dal si svojí první cigaretku, párkrát se opil. Začala Adamova metamorfóza. Prarodiče mu umřeli a on příšel i o ten poslední záchytný bod, který ve svém životě měl. Bojoval sám se sebou, mít kariéru a být úplně sám nebo se na všechno vysrat, nebýt sám sebou, zahodit veškerou výchovu a žít život na hraně.
Po měsíci byl všem ideálům konec a Adam žil party life everyday. Bez pořádné práce a žití ze sociální společnosti mu nestačilo na jeho finančně vypjatý život. Musel si najít nějakou práci, ve zkaženém undergroundu ve kterém se pohyboval mu nezbylo moc prací na výběr tak se rozhodl pro prodej marihuany a občasnou malou vloupačku. Prvních pár prodejů bylo v pohodě vše šlo jak po drátkách Adam měl peníze a mohl žít ještě mnohem vypjatěji. Nejbližší z celé party mu byl Martin se kterým podnikal pár těch měnších vloupaček, ale oba měli větší plány. Chtěli žít ve vilách se služebnictvem a nejlépe nehnout ani prstem. Oba snílci lehce řízlý realismem věděli, že k tomuto cíli vede dlouhá a strastiplná cesta. Ale přeci jen touha žít v bohatém důchodu od třiceti let je táhla jak můru táhne světlo zářivky.
Začal pomalu ale jistě krást od menších vloupaček v trafikách postupně přešel k benzínkám a opuštěným chatám. Při jedné z “akcí” se mu nepodařilo rychle utéct a skončil v klepetech. Prvních pár dní v cele bylo pro něj jako celá věčnost, promítal se mu před očima celý jeho život, jen trochu více zpomaleněji něž jak život utíka před očima, když umírá. Vzpoměl si na svou výchovu, na to jak, kdyby chtěl tak čeho všeho mohl dosáhnout a nakonec neodejít do důchodu ve třiceti, ale prožít život, který by nebyl na hraně a který by si i o moc více užil. Pustili ho na kauci, zaplatil ji za něj jeho nejlepší kamarád. Vrátil se ke svému původnímu životu.
Ve vězení si uvědomil, že život nejde žít jen tak snadno a podvádět na počkání. Sám věděl, že by ho mohl čekat větší osud, mnohem větší osud, který by přesahoval nejen jeho, ale byl by i testamentem dalším generacím. Jak když zvíře hřmí po svobodě tak i on chtěl opustit otěže a být volný. Volný od své osobnosti, od sebe samotného.
Rozhodl se vrátit domů, za svými rodičmi, za lidmi, kteří nad ním zlomili hůl ještě, když byl v kolíbce, zajít za starými láskami. Zkusit restartovat svůj život. Nastoupil do vlaku a jak uháněl krajinou, tak cítil odcizení, odcizení, jako kdyby nikam nepatřil a ztratil někoho blízkého, lásku, rodiče, nejlepšího kamaráda, smysl. Stromy kolem vlaku lítali, snažit se zaměřit na jeden bod by bylo marné. Ve chvíli jako je takováto je čas pouze nad to přemýšlet nad vlastním životem, v depresi uteče kousek sebeúcty.
Přišel na nádraží, nevěděl co dělat, zda-li chce podstoupit veškerý stres a vidět své milovaně nemilované, zkousnout pýchu, omluvit se a kát. Začít věřit v Boha? Přestat věřit v Boha? Co vlastně dál dělat. Zašel na nádraží za roh, kde normální existence nechodí, sedl si na zem, zapálil jointa a sumíroval. Pro a proti, která by mohli vést k jeho vyšší existenci. Na čas si připadal sám jak vyšší existence. Totálně zkouřený a bez veškerých zábran se vidal na cestu k rodičům. Cesta byla dlouhá, pro průměrně zhuleného člověka. Cestou cítil neskutečnou agresi, čím více byl blíže chatrči ve které zkomírali jeho rodiče, tím více měl chuť se na všechno vysrat a podpálit nejbližší sirotčinec. Sebezapření překonal a stál před prahem. Zaklepal na dveře a vyčkával. Čekal dlouho, slyšel kroky, ale ke dveřím nikdo nepřišel. S pocitem další křivdy, která přidala další jizvu na jeho již tak zjizvené srdce a pomalu odcházel. U popelnice zaslechl, jak se otvírají dveře, když se otočil tak se okamžitě zabouchly.
Prohra střídá prohru, je jen na nás jak se ke svému životu postavíme a zda ho necháme nad sebou vyhrát nebo zda se mu postavíme a budeme dál bojovat.