Má věčná milenka

Samota – děsivá a sladká zároveň. Má celoživotní milenka, s kterou obcuji ve dne, v noci. Už ani nevím, jaké by to bylo žít bez ní. Zvykl jsem si na ni a musím říct, že ji i miluji, protože mám jenom ji. Má věčná láska! Jen ona mi rozumí, jen ona umí naslouchat a chápe, co ji říkám. Jen ona je svědkem mého vnitřního štěstí, ale i bolesti duše. Že duše nebolí? Ó, jak krutá bývá někdy bolest duše. Je to stejné, jako když bolí láska. Bolest duše a bolest lásky jsou v jedné rovině. Jedna druhou nepřeváží. Mé srdce se ve vnějším světě zdá být jiným, tak krutě chladným. Tu skořápku jsem si vytvořil snad ještě před tímto životem, snad abych se chránil před dávným zraněním? Vzpomínky na výsměch. Ale nikdo neví, jak citlivým je mé srdce, protože nikomu nedovolím, aby do něho pronikl. Jen mé milované samotě, mé věčné přítelkyni. Jen ta jediná umí naslouchat mému pláči, ale i mému smíchu i mé radosti. Lidská láska je zraňující a mé srdce, je příliš křehké, aby uneslo tuto bolest. A proto se muselo zapouzdřit. Nechť se vám raději zdám být bezcitným. Vždyť je to jedno. Už mi dávno nezáleží na tom, co si myslí jiní.

Někdy si dokonce říkám, jaké by to bylo krásné žít ve vesmíru sám. Ale ta představa mě trochu bolí. A tak je asi ve mně nepatrný zárodeček touhy přeci jen někoho milovat, ale kdo by unesl mou lásku? Kdo by si přál potkávat se se mnou celou věčnost? Vždycky bylo ve mně tolik lásky, ale já jsem ji musel potlačit, protože tančila v mém malém srdci – taková energie to byla! Srdce by mi to roztrhlo na milióny kousíčků a každý ten kousíček by někam dopadl a žil by potom svým vlastním životem. Tolik malých srdcí – tolikrát naklonován. 

Tak zvláštní je lidský život. Taková nepochopitelná hra! Jeviště a na ní herci. Kdesi v šeru režisér, ale kdo jsou diváci? Otázka a možná někde i odpověď. Nemám čas hledat odpovědi na tolik otázek. Jeden život je tak krátký. A před námi tolik rolí…

Tolik bych si přál vám toho říct. Ale proč a k čemu to všechno? Má samota může žárlit, že jsou chvíle, kdy toužím po někom jiném než je ona sama. Tolikrát jsem ji už byl nevěrný a vždycky mi odpustila, má milovaná.

Tolikrát jsem již zemřel, že už se ani smrti nebojím. Znám ji a ona zná mě. Stále stejný tunel a na konci světlo – návraty bývají opojné a tak krásné… Kolikrát ještě budu muset zemřít a znovu se narodit? Mám vás příliš rád na to, abych se sem nevracel. Tíha hmoty je však tak šokující! Celý svůj život mám pocit, že se dusím.

Mám rád ticho. A v tom tichu slyším květy růst. Natahuji ruce s touhou dotknout se jich, pohladit je a být opět nevěrný mé věčné milence. Mám rád, když květy rostou. Pozoruji jak se mění. Čtyři roční období je celé to jejich zrání a umírání.

A pokaždé, když zemřou, zase vykvetou…

                                                                Zase vykvetou…