26.3.15

Bipolární porucha se v mym životě zřejmě vyskytuje už hodně dlouho, akorát měla strašně dlouhej rozjezd a rozvíjela se postupně. Stoprocentně mi byla diagnostikovaná asi před dvěma měsícema.

            Už odmala sem byla úzkostlivý dítě. Když šla máma večer pryč, musela mě na to tejden připravovat a stejně sem večer prořvala ve vaně, protože sem si myslela, že se máma už nevrátí. Máme spolu vážně moc hezkej vztah doteď a sem za to strašně ráda. Ale to sem odbočila. Zkrátka sem byla úzkostlivý dítě, asi už fakt odmala. Asi v osmi sem jela na diabetickej tábor, snad nejhorší zkušenost v mym životě. Každej den sem seděla na verandě a povídala si s fotkama. No a od tý doby toho zkurvenýho tábora, se to se mnou zřejmě vezlo. Hnusný sny, který se mi zdaj doteď, stesk po domově, prostě a jednoduše sem už nechtěla nikdy na žádnej zasranej tábor a i dovča s babičkou a dědou byla pro mě náročná, protože sem od prvního dne odpočítávala, kdy už budu doma. A to mám vlastně furt. Dovolený si víceméně užívám zpětně, protože kdykoliv někde sem, podvědomě počítám dny, kdy už budu zase v domácim prostředí.

            Díky cukrovce nemůžu pít. Jasně že nemyslim vodu, ale alkohol. No a to vás chtě nechtě v těch patnácti, šestnácti, sedmnácti omezuje a izoluje od kamarádů. Prostě sem byla dycky ta zodpovědná, ta co nepije. Abych byla upřímná, štve mě to doteďka, připadám si dycky jako debil, když jediná piju u stolu vodu, která je eště dražší než pivo, což je fakt výsměch. Teďka mi dochází, že sem strašně moc věcí dělala jen proto, že se měly dělat, skvělej příklad byly taneční. Nenáviděla sem je. Byla sem nervní, potila sem se jak debil, nelíbilo se mi tam, ale stejně sem tam chodila, páč se to mělo. Jednou sem odtamtud utekla se řevem, když sem zbyla bez partnera. To byla taková potupa, se kterou sem se tehdy neuměla vyrovnat. A nejhorší je, že sem nikdy nedokázala říct- nechci, to mi dělá problém doteď. To je asi takovej největší průser, kterej mi uvíz v hlavě z týdle doby. Dál to sou samozřejmě plesy, který byly naprosto příšerný. Ostatní se na mě dycky vykašlali a šli chlastat a já sem polovinu času strávila na záchodech s brekem, protože sem tam prostě nechtěla bejt. Necejtim se na těhdle akcích, kde je mega moc lidí. No a zhruba po dvou hodinách, kdy sem si teda odbyla svojí přítomnost, sem jela domů. A opět- nedokázala sem říct, že tam nechci jít. Náš maturák byl taky pro mě pekelnej. Asi nemusim vysvětlovat proč.

            No tak to je v minulost v kostce, ale to není to stěžejní, o čem chci psát, respektive o čem se chci pokusit napsat. Ráda bych vystihla pocity, který má člověk s bipolární poruchou a jak mi byla vůbec tadle sračka diagnostikovaná. Prostě a jednoduše, chci se pokusit o takovej online deník, kde si budu vylejvat srdíčko, když mi bude blbě. Myslim si, že to bude dobrá terapie a pokud by to někdy někdo čet, tak by třeba aspoň malinko pochopil, jak se cejtim, když mi je fakt mizerně a třeba se v tom někdo pozná a pomůže mu to v rozhoupání se s tim něco dělat.