Furiant

Než jsi se vdala všichni Tě varovali, ať do té dřiny řezníctví a velkého statku nejdeš.
Jenže On, on byl furiant.
Co nosil kraťasy a to byl "skandál"
a nechal si zařídit první splachovací záchod v dědině.
Taky asi nejlíp líbal.
Hráli jste spolu v ochotnickém spolku, uměl vyprávět a byl to dříč.
Ten fištrón ho neopustil, ani když ho zavřeli do Jáchymova.

"Než bech Vám podepsal a stópil do teho vašeho drožstva, to bodo rači robat skalo ."
Tak ho tam poslali. Rubal uran a Ty jsi zůstala se dvěma malými dětmi na statek sama.
Šaty prý na tobě visely jako na ramínku.
Hold, byl to furiant.


Když se vrátil, narodilo se třetí, čtvrté zemřelo při porodu a on musel do "písečňáku", kopat a odstřelovat .
Jednou to nějak hůř spočítal a zával mu pochroumal záda .Když ho dovezla tatrovka na korbě s fůrou písku do nemocnice, sám si došel až do druhého patra, doktoři na něj jen zařvali "Chlape vždyť jste mohl ochrnout".Pobyl si v sádrovém korzetu dost dlouho a hrál si při tom na želvu. To furiantům jde.


S kariérou to ale dotáhnul ještě dál.Komunisti mu v ní "pomohli". Předáka ve vepříně nemohl dělat kde kdo, ale Ty jsi byla vedle něj a zpívala svým nádherným sopránem. Zpívala jsi tak, že kostelní loď tichla obdivem.
Nejvíc, bylo ticho, když jsi musela vyprovodit svého prvorozeného syna z přijímače základní vojenské služby' rovnou do hrobu.To už Tvé srdce žalem nevydrželo a museli Tě krmit, aby jsi alespoň něco snědla.
Čas zahojil i to a zase jsi začala zpívat.
Svým zbylým dětem, vnoučatům i pravnoučatům.

"Kačená divóká
letěla zvysóka
nadletělá nad Janíčka
strélil jů, do bóka..."


Pak jste se jí přece dočkali.Svoboda přišla s cinkáním klíčů, když už to žádný z Vás nečekal. Mladší syn začal znovu sedlačit.Pomáhali jste mu vší silou i radou a že to je taky ... furiant.


Byl s Tebou v dobrém i zlém, když jste spolu trhali třešně, sušili seno, dělali zabíjačky, rodili děti, když jsi ho rozpálila tak, že po Tobě jednou hodil vidle.
Nikdy Ti, ale nezapoměl přinést z Vinohrádku kytičku.
Rok co rok touto dobou rozkvétají, omamně voní, stejně jako voněly Tvé husté havraní vlasy, sepnuté sponkami nad vysokým čelem. Blankyt nebe Ti spadnul ještě víc do očí, když hleděl na droboučké něžné bílé květy konvalinek obalené v listech, svázané dlouhými stébli trávy. Kreslila jsi nám je do památníčku.

Dívám se teď na ně, pořád stejně mi omamně voní a vzpomínám.


Jednou jsi mě hladila po ruce, byla jsi už hodně nemocná, mluvily jsme spolu a Ty jsi se zamyslila a z ničeho nic řekla.
"A bel mě nevěrné! Ale jenom troško".


Byl to přece ... furiant.