Mnohonásobně omýlané téma poslední dobou, mi tak přijde.
Psychické poruchy. Šíří se to jak nějakej zasranej trend, nebo co...
Najednou je každý narušený a hlavně tou, co mám já, protože je nejčastěji rozebíraným tématem a asi nejvíc cool. Dovolte mi vám vzdorovat.
TOHLE JE NEMOC!
Tu si nemůžete jen tak z hecu vybrat a z nudy naordinovat, ba dokonce tvrdit,
že jste se s ní narodili. Janě, může být, ale ve většině případů se rozvíjí věkem a trvá to kurevsky dlouho, než je správně určena. Krom toho postihuje jen velmi malé procento populace. A vidíte? Zrovna malá já. Já musím mít totiž všechno... 
Tělo je úžasná a záhadná věc a vždy si prosadí to své, aby nám dalo najevo, že je něco v nepořádku. A to mé už v začátcích prvních náznaků kurva striktně nesouhlasilo. Má chyba, že jsem těm varováním nevěnovala příliš pozornosti a ve většině případů vše, co se s ním dělo, dávala za vinu stresu.
I když, je dost pravděpodobné, že právě on byl tím rozhodujícím aspektem a nakopl startér něčemu mnohem závařnějšímu, něčemu, co mělo teprve přijít.
Začala bych pěkně od "prvopočátku" všeho, abychom se spolu dopracovali k odpovědím, na které si během tohoto článku bude mnoho z vás klást ve svém nitru nespočet otázek. Mým cílem je pomoci vám alespoň malinko nahlédnout, vcítit se a zamyslet se ať už nad vašimi bližními, známými, nebo pouze kamarády se stejnými, či podobnými problémy, v jehož zápatí, jak doufám najdete ta svá "aha", co by konečný stav uvědomění a pochopení. Soucitu snad ani netřeba, ovšem každý to má nastaveno jinak. Já jsem válečník.
Od malička jsem měla jisté problémy. Jistě, každý nějaké máme, netřeba protáčet panenky hned v úvodu. Chcete - li si počíst, uvařte si kafe, čaj, potáhněte si ze své elekronky, připravte popcorn, chipsy...
Pohodlně se usaďte, nechte své myšlenky volně plynout a nepozastavujte
se nad nimi.
Tohle je můj příběh, ne váš , vemte to proto na vědomí a buďte prosím nestranní.
Nechte se unášet vlastní imaginací, vždyť kdokoliv, kdo miluje číst, tak právě proto. Pokud vás doteď nezaujalo ani slůvko, zkuste to buďto ještě o kousínek dál, jelikož úvody bývají nezáživné, až otravné... Nebo se na to rovnou vyprdněte a jednoduše klikněte jinam. Pro ty z vás, kteříž jste se rozhodli to přeci jen prubnout, přeji příjemné počtení plné nových úhlů pohledů a přijměte prosím předem mou omluvu za mé výrazy, mám ve zvyku (možná blbém) být přímočará a "necrcat" se příliš s věcma. Beru věci tak, jak přicházejí a nazývám je ve většině případů jejich pravými jmény, proč bych se s něčím mazat?
Někomu to možná přijde ok, správná já, pro jiné to však může být učiněná katastofa, takhle by se přece dívka vyjadřovat neměla...
Ty z vás,co byste s mým slovníkem měli mít přeci jen problém proto tímto varuji a prosím - zamyslete se nad tím, zda chcete pokračovat ve čtení. Nejsem totiž pak zvědavá na vaše pozdější pobouřené a poučné komentáře a už vůbec ne na rady, doporučení a další, pro mou osobu nepřínosné klevety.
Jsem jaká jsem, smiřte se s tím.
Věřím, že vy ostatní to přijmete s nadhledem, ruku na srdce - každý si rád zanadává, někdy mnohem vulgárněji.
Pamatuji si, i když velmi, velmi mlhavě, na svá dětská léta u specialisty dr. (nevím), který se zabýval snad určitým druhem dětské psychoterapie a fyzioterapie zároveň...?!
Mám matné vzpomínky na to, jak mi jezdí nějakou svítící prupiskou podobnou kočičímu lazeru po kůži, občas to zabliká a vydá uši trhající, přerušovaná zapískání a pak vás začne píchat v boltci.
Jaký to mělo význam si nepamatuji, tuším ale, že to mělo co dočinění s mými "tiky". Šlo o pohazování hlavou a ztuhlou šíji a nejsem si úplně jista, ale snad jsme tam byly i kvůli mým nočním běsům, jež znám pouze z matčina vyprávění. Nechci se v tom šťourat a přesto chci, takže mám teď neutuchající potřebu jí zavolat a dozvědět se více, dejte mi chvíli. Je 28.3.2020, 15:27...
Je 15:49.
Právě jsem ukončila hovor se svou maminkou a požádala ji, zda by mi neposlala pár řádků o stavech z dětství, když jí pošlu otázky. Jelikož je právě zaneprázdněna, budu čekat na psanou formu odpovědí, pro mě osobně jsou mnohem lepší, protože z nich mohu v klidu dedukovat, přemýšlet nad nimi a skládat skládanku v klidu s tím, že si mohu kdykoliv cokoliv přečíst znovu, i se soustředit na detaily, které jsem předtím přehlídla, nebo si jich nevšimla vůbec. Souhlasila a já se nemohu dočkat.
Jsem ten typ člověka, co neustále bádá ve svém životě, učí se a v neposlední řadě si řeší si své problémy sám, ať už jsou fyzického, nebo psychického rázu, pokud mi to ovšem mé vlastní možnosti dovolí. Občas ale, abychom našli ty správné odpovědi, je třeba požádat o pomocnou ruku někoho, kdo byl součástí se daných věcí týkajících z důvodů, že si je buďto nemůžeme zcela, či vůbec pamatovat, protože jsme byli inu příliš malí, nebo jsme je ať už svépomoci, či s přičiněním někoho dalšího zcela vypudili ze své mysli.
Je právě 18:06 a mě už tady vesele pípá watts app.
Možná to pro některé bude téma, o kterém si řeknete : "Co to s tím má, sakra, společného?" "Pramálo", je v tomto případě velmi špatná odpověď. Všechno souvisí se vším, všechno na sebe navazuje, nic se nevylučuje a nic se neděje jen tak náhodou. A právě tohle jsou ty "prvopočátky", o kterých jsem předtím hovořila, ač se může zdáti, že to spadá spíše do jiné kategorie.
Maminko, kdy se cca u mě vyskytly ty noční běsy, o kterých ses mi už kdysi zmiňovala? Kolik mi asi tak bylo roků, jak to začalo, jak se to projevovalo a kdy to zmizelo?
To jsi měla asi tak dva roky a budila jsi se s hrozným křikem. Bývalo to obvykle kolem, 1 - 2 hodiny ranní a trvalo nám dobrých tak pět minut, než jsme tě konečně uklidnili.
Myslím, že to časem odeznělo samo, už si to moc dobře nevybavuju...
Možnou příčinou dle doktorů byla tvá tehdejší hyperaktivita. Nevím jistě,
jak dlouho to trvalo, řekla bych ale tak minimálně půl roku určitě.
Nějak matně si vybavuju pana doktora, snad Buchta se jmenoval...?!
A na nějaké jeho terapie s laserovou tužkou. O co tenkrát šlo? Bylo to kvůli těm nervovým záškubům, kterými jsem trpěla?
To jsme chodívaly k doktoru Kouřilovi, ten ti píchal do uší jehličky. Tím svítitkem ti jen odváděl pozornost, aby ses na ně nesoustředila. Vedl dětskou
a dorostovou psychiatrii a zaměřoval se na hyperaktivitu, neurózy a poruchy pozornosti.
Tiky a bolesti hlavy souvisely spíše s rychlým růstem.
.........
První, na co si vzpomínám je, že jsem nemohla popadnout dech.
Stalo se mi to ve škole. Nevybavím si ročník, snad už to ale bylo druhém stupni. Jistě vím jen to, že tenkrát ještě máma pracovala ve jeslích, kam jsem na ni hned po vyučování chodívala čekat.
Měla jsem pocit, jako by mi něco stahovalo krk. Zdálo se mi, jako bych škvíru v něm měla čím dál užší. Klepala jsem se strachy, bála jsem, že zemřu, dokonce jsem se i počůrala. Svépomoci jsem se snažila si zprůchodnit dýchání doširoka rozevřenými ústy, následně uvolněním eukalyptu pomocí žvýkačky.
Prodělala jsem svou první panickou attacku.
Tenkrát se o tom ale ještě nevědělo, nebo možná jen něco velmi málo, každopádně o tom nebyl až tak rozšířený obzor jak ho známe dnes dnes, kdy se o všem dočtete na internetu a všichni jsou odborníci na všechno, hlavně pak lidé, kteří doktořinu v životě nestudovali, ale dokáží vám naprosto přesně říct, co vám je, i si sami sobě mnohdy určí diagózu.
Tenkrát se to, co se nedokázalo vysvětlit řešilo domněnkami a technikami
pokus - omyl. Ale hlavně v této krásné době se doktorům bezprostředně věřilo a vše, co řekli, bylo svaté a vše, co předepsali většinou i pomohlo. Nikdo si nedovolil zpochybňovat jejich práci a hatit jejich odborné znalosti a dovednosti. Pokud medikace něčeho nezabrala, předepsala se jiná. Nic se nelámalo zbytečně přes koleno, pokud to nebylo opravdu vážné, ohrožující na životě, vše se konzultovalo s dalšími doktory, pokud byl problém přetrvávající.
Ne, jako dnes, kdy na sebe doktoři plyvou bůhví proč špínu a jeden druhého označují za šarlatána.
Každý člověk je originál a ke každému musíme mít individuální přístup. Ne jedna a ta samá věc platí na všechny, tak to je, tak to bylo a tak to bude ať už pro lékaře, léčitele, veterináře, podkováře... a jejich pacienty či klienty to platí obzvláště. Když se na to podívám zpětně sokolím okem s cílem posunout se ještě o kousek před, vidím se, jak se hlásím třídní o slovo, celá vyděšená s tím, jestli mohu jít na záchod, kde strávím zbytek vyučovací hodiny tím, že chodím neklidně sem a tam kolem umyvadel, pod kterými jsou v koši vyhozené mé pročůrané spodky, hekáms každým čímdál obtížnějším nádechem a je za mnou vyslána kontrola.
Pak už nevím, ale mám jiný útržek - to už sedím na schodech, kam ke mně dorazí i učitelka, ptá se , co se děje a já jí se sýpavým dýcháním oznamuji, že mě něco dusí.
Tuším, že volá z kabinetu mé mamince, trochu vyděšená, následně mne s doprovodem spolužáka posílá pod její dohled. Přišlo to znenadání, bez zjevné příčiny a pro člověka, dítě, které absolutně netuší, co se s ním kurva vlastně děje, a jen dokola ustrašeně opakuje, že nechce umřít, je i 20 minut takovéhodle stavu nepředstavitelně dlouhá doba. Hlavou vám prochází, že než někdo přijede, může být pozdě a jestlipak vám vůbec někdo bude umět pomoci, protože cizí těleso uvízlé v krku prostě nemáte. A co uzliny? To je sviňská věc. Ano uzliny, jsou nateklé, nicméně ne tak, aby byly pravým důvodem dušnosti. Co se ksakru děje? Ví to vůbec někdo? Dokáže mě někdo přesvědčivě uklidnit, že to bude dobré? Nebo teď vážně umřu? Je tohle už má chvíle? Musím už odejít?
Když si takovéhle otázky pokládá malý školák, je něco hodně v nepořádku.
A co ten stav? O co jde? Nikdo neznal odpověď, snad jsem i tak trochu byla za hypochondra, který se snaží vyhnout se škole. Doma jsem si pobyla pár dní, pak už se to neopakovalo. Jen to mělo značit o mnohem vážnějším blížícím se problémům. Jako taková předzvěst, co o sobě dala vědět patřičně dost dopředu.
To už byl rok 2008, jeli jsme s partou poprvé na Masters of Rock do Vizovic. Bylo příšerný vedro a mě bylo zle celé ty 4 dny, co jsme tam byli. Lidem okolo jsem kazila zážitky, protože mi bylo neustále na zvracení, ať už z hladu, nebo po příjmu čehokoliv, co jsem do sebe dostala. Mí přátele se o mě strachovali a měli pocit, že bude lepší, když zůstanou se mnou a tak si to ani nijak zvlášť neužili, neboť když už jsme šli do areálu, já poposedávala většinu času někde bokem tak, abych slyšela a viděla právě hrající kapely alespoň na obrazovkách. Někteří mi to ale dávali docela sežrat. Zlobili se. Nebo je možná jen mrzelo, že tam nejsem s nimi, přece jen mě znají jako velkou pařmenku, co má vždy nadbytek energie. Jít do shluku mezi lidi jsem se bála, do víru všech těch o hodně větších a silnějších těl, i když tam o větší rozestupy nebyla sebevětší nouze. Ale mé přemítání o tom, co když se mi udělá ještě hůř a já tam sebou někde seknu a ten dav si mě v tom zápalu buď nevšimne a udupe mě, nebo budou nasraní, že se tam válí nějaká naprosto ožralá, či zfetovaná pinda, mě naprosto ovládalo.
Byla jsem si až jista, žemi je, jak mi je díky vedru a hlavně dusnu, které nás ve dne, v noci provázelo. Byla jsem neklidná z celé té situace, že já jsem ten hlavní aktér, kvůli němuž je to všechno o hovně, protože se o mě musí starat, ale můj stav mi nedovoloval se zůčastňovat skoro ničeho. Připadala jsem si jako ten nejhorší člověk na světě, dokonce jsem zaslechla, že musím mít pozornost za každou cenu.
Opomněla jsem možná konstatovat, že jsem se neustále dávila s opětovným pocitem, že během těch 4 dní na festivalu jistojistě zemřu. Vzepřít se na vzdor rozpálenému žaludku jsem se donutila až při nástupu skupiny OOMPH!. Potřebovala jsem zpěváka nutně vidět na vlastní oči, co možná nejblíž to půjde, i když jsem si ho předtím byla fotit při autogramiádě a nechala si podepsat booklet.
Když máte navíc špatné vidění do dálky, tak prostě nemáte jinou možnost.
Tam už byla má partnerka, která se ujala role fotografa, aby mi to nebylo líto
a když mě uviděla stát vedle ní a ař velmi neohrabaně a opatrně se hýbat do rytmu, vypadala opravdu, opravdu šťastně.
Zdá se to těžké, ale v sebezapření je neuvěřitelná síla, věřte mi. A je úplně jedno, kdo, nebo co vám stojí příkladem, důležité je, že vás to pohání.
U tohodle odstavce bych ráda konstatovala, že bych ráda, aby byl takovou pomůckou pro stejně, či podobně zasažené. Zvlášte tací byste měli mít motivaci. Bar co. I kdyby vás to mělo alespoň přimět z postele. Ono je jednoduché použít větu "dělej to pro sebe". Zkuste tohle říct člověku v hluboké depresi. Ten vám na to sere. Takový člověk nemá v tomto stavu důvod ani dýchat. Nemá sílu vstát ani z postele, natož aby nakrmil svou kočku. Je jako paralyzovaný. No, u každého je to samozřejmě jinak, já tady hovořím
o už závažnějších případech. Říci "udělej to pro mě" je o něco lepší varianta.
Ale postavit před takovéhodle člověka obrázek s něčím, co by jednou chtěl, nebo co kdysi chtěl, nebo koho (by) chtěl potkat, to je, páni jiná písnička.
Nezaručuju, že to funguje, jak říkám - na každého platí něco jiného... Ale za pokus to, kurva, stojí, ne ?
Byli jsme z Masterů už dávno doma. Tenkrát jsem ještě žila ve Zlíně.
Ty stavy od té doby se začaly nejen opakovat, ale i zhoršovat.
Stívalo se to pokaždé, když jsme měli jít do tehdejšího klubu Golem, kde se téměř každý pátek pořádaly nejrůznější koncerty, nebo rockotéky. Do té doby jsem tam chodívala naprosto ostříleně, natěšená, že uvidím své přátele - všechny ty lidi, co mám ráda, vydovádím se na své oblíbené písničky. Předem jsem se vždycky pečlivě "nastajlovala" , jak už to my, rockeři děláváme.
Po tom festivalu se ale něco změnilo a já to pociťovala velmi intenzivně.
Mezitím, co jsem se chystala a malovala, jsem musela vždycky alespoň 3x odběhnout na záchod. Většinou to byly takové ty pocity na "hovno"...
Ne, vážně. Rozklepaly se mi ruce, žaludek byl jak na vodě, chtělo se mi na velkou, což téměř nikdy nešlo, byly to jen plané poplachy. Tělo se bránilo a to byla jeho reakce. Na co, ale? Na stres? Proč bych měla být ve stresu?
Než jsem opustila barák, několikrát jsem se dávila a dávila jsem se i během cesty. Někdy jsem musela dokonce vystoupit o pár, zastávek před cílovou stanicí, protože jsem měla návaly na zvracení. Nikdy se na to ale nedostalo, já velmi zřídka zvracím a když už, většinou zůstanu ležet s nemocí.
Procházka mi udělala alespoň trochu lépe. Když jsem konečně dorazila a zmapovala klub a lidi v něm, už to bylo naprosto v cajku. Nikdy před tím se mi tohle nedělo a já si začla čím dál častěji klást otázku "proč".
A pak nastane ten okamžik, kdy vyčerpáte všechny možnosti, třeba i vylučovací metodou, nehledě na to, že se vám tohle děje už i před nástupem do práce a řeknete si : "No tak, co to to kurva... někdo přece musí znát odpovědi! Jsme v 21.stolení, proboha!"
A tak se jednoho dne osmělíte a zavoláte psychiatrovi, který vám byl po optání doporučen. Však co, vždyť to není žádná ostuda! A má - li mi pomoct zrovna on...
Termín nadešel, nacházíte se v čekárně a nestačíte se divit, kolik je tam lidí.
Vypadají vcelku normálně. Tak...tak zcela obyčejně. Jestli jsou jeblí, nepoznala bych to. S čím sem přišli? Mám se zeptat, kdo je poslední, abych veděla, po kom jsem na řadě? Co když po mě místo odpovědi něco hodí?
"Já, slečno!" Přihlásí se jako školák a usměje se. Poděkuju a sednu si, raději však pro jistotu "na samotku", co nejdál ode všech. Ok, je to tady, jsem vyzvána ke vztupu do ordinace. Doktor je příjemný, klidným hlasem se ptá, co mě trápí. Popisuju mu svůj problém a kde se začal projevovat. Konverzace se stočí ke kapelám, nejen těm, co zde koncertovaly. Dozvídám se, že velmi miluje Rammstein, stejně jako já. Ale... neříká mi to třeba jen proto, aby si získal mou důvěru, jak to doktoři dělají?
On ale pokračuje, nabízí mi kafe a já jako milovník neodmítám. Po asi 20 minutách se podívá na hodinky, trochu se až zastydí a omluví se, že se nechal unést. Usrkne ze svého šálku a vyzývá mě, ať pokračuju tam, kde jsem přestala. Vyzvídá nějaké informace, se kterými by mohl pracovat, jako třeba jestli vím o někom v naší rodině, kdo by měl psychické problémy, podobné stavy, cokoliv. Kroutím hlavou a pravím, že jediný magor v naší rodině jsem já.
Ještě chvíli mu zamyšleně povídám vše, co mě k tomu napadlo, on mi objasňuje věci, které zná z náučných knih, jež studoval pro své vysněné povolání a také mi popisuje své zkušenosti s jinými pacienty. Všechno jsou jen ale opět jen doměnky, "coby, kdyby" a možná "možná". Zkusíme nasadit tyhle léky a za 3 týdny se mi přijdete ukázat, kdyby cokoliv, volejte. Sbohem a šáteček. Spokojeně odcházím, tolik přátelskosti ze strany doktora jsem ani nečekala. A to jsem se tolik bála! Prášky si lupnu hned druhej den. Mám s tím fakt dost problém, jelikož je díky špatné záklopce nepolknu. Musím si je rozdrtit, nebo nechat rozpustit. A to jsem ještě zapomněla dodat, že vystartuju pokaždé s tím, že se dusím, když mě něco z jídla škrábne nebo se lehce sekne v krku. Příště mu to řeknu, mám to od dětství a bez zjevného důvodu, třeba mu to bude něco platné...
Tady bych se ráda pozastavila. Je to právě to, o čem jsem mluvila na začátku - něco pochází z minulých životů. Nikdy se mi nestalo, že bych se dusila. Ani náznak, prostě nic. A přesto se mi od mala děje tady tohle. Strach, že se zadusím jídlem, to nechcete vidět tu šarádu, co dělám, když mám pocit, že mi něco zaskočilo, nebo že to nepůjde spolknout, protože se něco menšího seklo v krku a odejde to nejpravděpodobněji s dalším poknutým soustem...
Člověk si to neuvědomí a pokud v to nevěří, může chodit s určitým problémem k psychiatrovi, či doktorovi, jak dlouho chce. Nikdy nenajdou ať už zjevnou příčinu bolestí, nebo medicínu, která zabere. Zvláště, pokud se stav nezlepšuje ani po úplných driácích. To se pak doktoři na svou obranu snaží nakukat cokoliv, aby zakryli chyby, které ani nejsou na jejich straně. V mnoha případech vám ještě více uškodí, namísto toho, aby vám dali skutečnou a jedinou možnou odpověď. Avšak lidi jsou (h)různí a je dost snadné se opáčit větou : "Je to šarlatín, k tomu nechoď, ten mi vůbec nepomohl. Neví si rady a beztak si myslí, že jsem jen hypochondr..." Zní vám to povědomě?? Pokud ano, Bingo!
Zaměřte se na to, zamyslete se a zkuste se v tom pošťárat, či vyhledejte někoho, kdo to umí. Velmi správně, mluvím o mediu, nebo regresní terapii. Ta je ve výše popsané situaci tou nejúčinější a dost vám pomůže a ulehčí, pakliže vše ostatní selhalo na plné čáře. Jsou věci mezi nebem a zemí, s tím nikdo nic neudělá, ani vy. Něvěříte? Váš problém. Ale ujišťuji vás, že se s vaším problémem, na který není lék, budete trápit celý život a jako zmanení na vzdor vaší zádůmčivosti se vždy objeví někdo, kdo vám tohle podsune coby doporučení. Za zkoušku přece nic nedáte.
Jak to ale souvisí s mou nemocí? Víte, jelikož v naší rodině nikdo ničím tak vzácným nikdy netrpěl, hodně jsem uvažovala, zda - li to nepochází právě z některého z minulých životů. Což doteď vůbec nijak nevylučuji. Prozatím jsem se nestihla dostavit na regresní terapii, na kterou jsem se objednala, díky celému slavnému Corona viru, takže tak.
Uběhne pár dní a mě je zle tak, že nemůžu ani do práce. To bude dobré, uklidňuju samu sebe a beru si další dávku s tím, že si tak nějak jsem vědoma toho, že nástup chvíli zabere a je jasné, že tělo, které není zvyklé téměř ani na ibalgin a běžné léky při nachlazení, které si cíleně nevyzvedávám, protože vím, že je nebudu konzumovat, se s tím bude nějakou dobu prát a odmítat to způsobem, jakým to dělá.
Oila! Týden za mnou a mě je neustále zle. Volám doktorovi. Mám vysadit a dostavit se. Ok, done. Jsem opět zde. Píše mi jiné léky. Při pohledu na mě doporučuje dávky pro trpaslíky, kdyby mi prej bylo šoufl, tak méně.
Předepisuje mi Lexaurin, který zabírá do čtvr hoďky, pro akutní situace.
A prosulpin, ten půlku ráno a půlku před spaním každý den. Má nástup až tak za 14 dní, jak vysvětluje a pak by to údajně mělo bejt v klidu.V lékárně předám recepty. Slečna s nimi zmizí někam dozadu asi na 5 minut
a pak přihasí zpět s plnou náručí krabiček, které mi ochotně ukládá do firemní igelitky. Kulím oči a ptám se, jestli se mě chce doktor zbavit. Slečna lékarnice se nefalšovaně rozesměje, podá mi taštičku a vyrukuje s tím, že to je tak max třítýdenní kůra a že sama uvidím, jak rychle to bude pryč..........
Takže, co mi je?!
Na to mi nikdo nedokázal s jistotou odpovědět.
Že mi dělají zle davy lidí jsem si tak nějak postupně vydedukovala sama.
Jsem asociál. Čímdál víc se mi protiví chodit někam mezi lidi a čímdál víc nesnáším, když mě někdo cizí osloví. Jsem odměřená, a dost přímá, když už není zbytí. Držím si odtup.
To je ještě v pořádku, spousta jiných je na tom mnohem hůř.
Třeba to postupem času zase odezní, je to jen taková přechodná fáze.
Když se nad tím zamyslím a zajdu ještě více do hloubky, měla jsem dost hektické dospívání, říkejme tomu puberta. Nejspíš to nedokážu pořádně vysvětlit... ale... byla jsem zamilovaná, nešťastně, jak jinak, o to víc bylo horší, že platonicky. Milovala jsem z celého srdce jednu rockovou star a odmítala jsem nabídky vztahů.
Sex byl tudíž naprosté tabu a byl to poslední, co bych chtěla od kohokoliv.
Jistě, občas jsem měla zaláskované odbobí, byla jsem poblouzněná a v pozdějším věku i začala neintimně randit s chlapcema. Ale pořád tam bylo zmatení, naprosté odmítání jakékoliv styku, intimních doteků a touha po někom, kdo by se co možná nejvíce přibližoval mému idolu. Kdy to začalo? Nevím. Snad... ve čtrnácti?
A neodeznělo to až do mých jednadvaceti. Byla jsem úzkostná, přecitlivělá, hodně jsem po nocích tajně brečela až do rána. K tomu se přidaly ženské problémy, které jsou donynějška na úrovni porodních bolestí. Omlouvám se, ale nevím, jak se tomu odborně říká, nějaký název to má a není to ten tzv. premenstruační syndrom.
S tím přišly i otázky života a smrti. Proč bych tu měla být? Vždyť jsem zbytečná! Toho, koho chci, mít v životě nebudu a bez něj žít dalších třeba 70 let je nepředstavitelný očistec. Tím si rozhodně nechci projít, to nedám.
A tak jsem se zkusila podřezat. Samosebou neúspěšně. Velmi...
Bolest. Já nesnáším bolest... Tajně bych si přála, aby mě v poslední chvíli někdo našel, zachránil mě, abych nemusela do školy, aby se o mě někdo staral. A kdoví, třeba jen sama sebe tímto přesvědčím, že na mě opravdu nikomu nezáleží. Chci soucit. Mám to těžké. Ale tuším, že naši by byli spíše, než vyděšení, pěkně nasraní a dali mi to vyžrat. Možná více táta. Opakoval by mamce, že je to její vina, jak mě vychovala. A máma za to nemůže. Nechci, aby se jí zhroutil svět. Kurva, co jsem to udělala?! Já jsem taková píča...
A tak jsem si to jediné, ne moc velké povrchové zranění převázala obvazem, rozbila skleničku ve dřezu a nafinglovala ji pod prkýnko, na kterém stál velký kastrol od guláše s tím, že jsem si toho nevšimla a jak jsem tak sahala do napuštěného dřezu přes hromadu pěny pro další nádobí, tak jsem se o ni pořezala.
Za nějaký čas se mi to rozleželo v hlavě - ten incident mi poskytl jistou úlevu.
Když jsem se zpětným promítáním, co jsem to vlatně provedla a jaký to může mít dopad sledovala vyvěrající krev, která odchází s tekoucím proudem vody a mizí kdes v odpadu, neuvěřitelně mě to uklidnilo.
A uklidňovalo mě to ještě pár let, byla to taková moje droga, dokud se za to neobjevila náhrada. Mnohem lepší, avšak mnohem extravagantnější. Vlastně bych měla poděkovat své tehdá nejlepší kamarádce Peti Mikoškové,
teď už vlastně paní Petře Charvátové, jejíž celé jméno mi zde povolila zveřejnit, protože jí jsem ukázala svých pár opravdu brutálních básní, co jsem občas vyplodila a ona mě pokaždé utvrdila v tom, že mám talent a že bych se tomu rozhodně měla věnovat víc. A tak jsem učinila a na nějaké řezání do kůže jsem neměla ani pomyšlení.
Občas, když zavládl stres, beznaděj a úzkost o dobrých ix let později, jsem se k tomu ještě nakrátko vrátila, jakožto takovému "okořenění", když to řeknu blbě, protože nastávaly situace, kdy jsem si nemohla jen tak sednout a začít psát, abych odvedla pozornost od toho, co na mě přichází a jednoduše jsem pořebovala vidět krev, protože v ní byla ta 100% jistota, že za několik málo minut budu zase jako nová.
Ty stresy byly především ve škole, kde jsem chvíli působila jako obětní beránek šikany spolužaček na víkendových směnách u koní. No, není toho zrovna málo, což? Jak jsem říkala - všechno se vším souvisí, ať už si to uvědomujeme, či nikoliv. To bylo ale až o pár let později, do tý doby mě týrala pouze vlastní mysl a její halucinogení výplody. Zjevoval se mi vlk, velký jako kůň a mohutný, jako býk. Mluvící - zapomněla bych dodat. Možná, že to měla za následek ta šikana, neboť po škole se mi zjevoval už jen necelé 2 roky. Ale nevím, mozek je záhadná věc. A já to nezkoumala. A vlastně nebýt tady toho článku, snad si ani nevzpomenu.
Že mám skutečně závažný problém jsem si přiznala, až jsem začla být natolik agresivní, že jsem to nedokázala ovládat a krom pár opravdových přátel, kteří jsou po mém boku přesto všechno doteď, mi nikdo nezbyl. Všichni mě opustili, odvrátili se ode mě, až takhle to ovlivnilo můj život a lidi v něm.Jestli se tomu divím? Naprosto ne. Muselo být po mém a toste si něco vyslechli a po mých šokujících výstupech raději rovnou vzdali, když být nemělo. Začla jsem být pernamentně nasraná, negativní, jela jsem si jen to svý a běda, když se mi někdo snažil pomoci, pakliže jsem o to nestála a nebo se mi postavil, či připletl do cesty. A nedej bože, když to byl někdo, kdo se ke mně předtím otočil zády!
Ti, kdož mi zůstali, jen těm jsem důvěřovala a chodila k nim pro rady. A byli to pouze oni, kdo mi i bez mého souhlasu mohli kdykoliv soukromě napsat nesouhlas, či mi do xichtu vynadat do pičí a já jsem s tím byla v pohodě. Tihle lidé mi nikdy nevyhrožovali, že se se mnou přestanou bavit. Když na mě neměli náladu, napsali mi to, ale ujistili mě, že se ozvou později. Tak... taky měli své problémy, že jo. A já jsem si jich za to cenila a vážím si jich doposud.
Trvalo mi opravdu léta dostat se do stavu, kdy mě až na půdu nevytočila sebemenší a i nijak zvlášť podstatná, mě se týkající maličkost. A samosebou tu byli tací, kteří se snažili mě dostat zpět do stavu negace a přehnané agrese jen pro to, že se na tom nějakým způsobem energeticky přiživovali. Konkretizovat nebudu, ale docela pozdě jsem si přiznala, že je to skutečný, reálný psychický, či psychologický upír a manipulátor, i když tomu, knasvědčovalo úplně všechno snad od počátku, co jsme se jako malé seznámily. Správně už mnozí, co mě i ji znáte tušíte, o koho se jedná.
Nebyla to však jen ona, byli to všichni, komu mé klidové stádium díky lékům nehrálo do noty a koho to doslova ničilo.
Jelikož jsem člověk, který mnoholeté přátelství, i když už ví, co je ta osoba zač a jak moc je pro vás neprospěšná a nepřínosná, nerad háže do žita kvůli všem těm super vzpomínkám a zážitkům, trvala naše pak už mnoho let spíše tolerance jedna k druhé a nic víc, věřte, nebo ne až do konce ledna tohoto roku (2020).
Šla jsem si tak spokojeně do práce na ranní směnu a přibližně po hodince a půl mi zčistajasna přistála její podobizna přímo před obličejem. Slyšela jsem svůj vnitřní hlas říct : "Už jsem se od ní naučila dost a vše to, co jsem měla a už další lekce od ní nepotřebuju." A tak nějak mě obklopil klid a smíření, poděkovala jsem v duchu za to, co mi to dalo. A přísahám, že jsem cítila v kostech, že tento den je poslední, co se s ní budu mít co dočinění. A taky, že jo. Netrvalo moc dlouho a napsala mi. Opět její dětinské a povýšenecké chování na úkor toho, jestli jsem si před ní schovala příběhy na Facebooku. Dovolte mi vás informovat, že to ani zdaleka nebylo poprvé, že já jsem o tom, že ona si kdysi schovávala ty své přede mnou nevěděla a bylo mi to naprosto u prdele. Proč bych to řešila, nejsme v mateřský škole. Takoví už ale energetičtí upíři jsou, ona se mi doslova chlubila tím, že tohle musela udělat a pověděla mi k tomu příběh o 4 dějstvích... asi tak nějak v tu dobu jsem pochopila, že jediné, o co se snaží je mě vytočit, nehledě na to, že čím více jsme dospívaly, tím více se ke mně začala chovat jako ke kusu hadru, říkala mi do očí strašné věci a neustále mi dávala najevo, že patřím někam hodně dospod. K tomu všemu žárlila na mé kamarády, nesutále mě od nich odrazovala a když nám bylo asi kolem 25 let, vyčetla mi, že pro mě není nejlepší kamarádka a že ji tak neberu a nepředstavuju okolí. Když se jí ke konci (doba pouhého tolerování, která trvala asi tak 2 - 3 roky) stále nedařilo mě jakkoli vyprovokovat, našla si jiné oběti, které proti mně poštvávala, nebudu lhát, docela úspěšně. Takhle pracují manipulátoři, vážení.
Takže si raději ověřujte fakta i když vám to říká někdo vám tolik blízký, snad ale zlověstnost poznáte lépe, než tenkrát já...
Shodou okolností o ní ale všichni mluvili stejně, měli s ní nechvalně podobné, děsné zážitky, stěžovali si na její manipulativní chování a otřesný přístup, mnozí mluvili o poruchách chování. Až k popukání, že na mě lidi zůstali koukat, se slovy : "Ty, že máš nějakou duševní poruchu? Co má potom ona? Ne, tomu nevěřím, ty jsi normální, to rozhodně z vás dvou je ona ten magor."
Největší legrace asi je, že veškerý čas ona hovořila o nás, jako o těch energetických upírech. Jak nemá energii, když je s námi. Bodejď by, když my ostatní se spolu dobře bavíme, jsme šťastní a veselí, což se u jí podobných projeví na protáhlém obličeji a neustálých kecech o tom jaká je to nuda že se s námi nebaví. Ale dost už o upírech, těm tato zpověď nepatří. Zmínka o ní mi ale přišla adekvátní, i vzhledem k tomu, že ona celé mé dospívání šla se mnou a jak je zřejmé, na mých sebe zabíjecích se i agresivních obdobích měla taktéž svůj podíl. Bydlení s ní bylo peklo. Snad vás to alespoň přinutí se pořádně rozhlídnout a pořádně se zamyslet, jestli na vás samotných takhle někdo nevisí a nevycucává z vás životní energii..........
Za nějaký čas jsem odcestovala kvůli práci do Rakouska. Tam jsem byla v nádherné krajině, v přírodě. A ta dělá divy. I lidé tam mají naprosto jinou mentalitu, vše se řeší v klidu a defakto nic není žádným větším problémem.
Velmi jsem se tam zklidnila sama od sebe. A dělala jsem si víceméně co jsem chtěla, co mě baví.
Občas jsem si zacvičila, občas se proběhla. Zpět do ČR jsem přijela vyklidněná, s polovinou vysazených léků, naprosto bez záchvatů jakékoli paniky.
Jak jsem ale byla vždy půl roku tady, neuvěřitelně mi to házelo s psychikou a já chtíc nechtíc musela znovu navyšovat.
Až jeden jediný den stačil k tomu, abych poznala samu sebe, abych konečně pochopila. Vše přišlo v tu chvíli, kdy mělo. Co se k vám má dostat, to se k vám vždycky nějak dostane.
Přiznám se - už vůbec netuším, jak jsme se seznámily... ale ta slečna se mi zaryla pod kůži a je tam dodnes. Nevím, jak moc kamarádka jsem pro ni já, ona je ale mým obrovským vzorem, mým Andělem, Hrozně moc mi pomohla a dělá to neustále, ani o tom neví.
Znala jsem ji z pár jejích kapel, na jichž koncert mě vždy pozvala a já párkrát, když mi to možnosti a hlavně ty pracovní dovolily, přišla. Začaly jsme se potkávat na akcích a já si s ní vždycky dobře pokecala.
Jednou mě tak pozvala na nějakou přednášku. Neměla jsem ponětí, o co jde, co tam budu dělat. Ale chtěla jsem ji vidět a zajímalo mě, o čem bude mluvit, čeho se to týká. A hlavně také mi šlo o to ji podpořit, opravdu jsem si ji velmi oblíbila, pokud byste se mě zeptali na můj ženský idol, odpovím vám ONA. 
To, co následovalo, pro mě bylo něco neuvěřitelného. Silva vstoupila ostříleně na pódium a představila nám všem v publiku svou nemoc.
Úplně mne to ochromilo. Tato skvělá, milá a správná ženská, že má psychické problémy? A od kdy? Vždyť já ji v životě neviděla smutnou, naštvanou, nebo v nějakém jiném, než veselém módu! A jsem přesvědčena, že zrovna ona není ten typ člověka, co vám řekne, že se cítí dobře a přitom tomu tak není. Bipolární afektivní porucha osobnosti. Nebo dříve maniodepresivní psychóza Těch názvů je více a stále se upravují, co jsem si tak všimla.
Silvie mluví, popisuje, objasňuje a mě se zcvrkává žaludek. Sakra, vždyť ta holka mluví o mě! Ale totálně!
Začínám si to skládat a kladu nespočet otázek. Je to pro mě něco úplně nového a přitom tak staré. Jako bych právě prozřela. Vážně to existuje a má to název. Není to sice omluva za mé chování hlavně k lidem, na kterých mi moc záleží, ale už alespoň vím, že se nejedná o mou povahu. Táta je sice vztekloun a já to mám po něm, nicméně on není agresor, já ano. Už to budu moci vysvětlit a snad se i dočkám pochopení, odpuštění asi sotva, ale tak třeba jednou... Jenže je tu problém - tuhle chorobu i když jsem si teď jsita, že ji mám,protože to vše, co Silvie popsala na mě asi z 98 % sedí,nemám na papíře. Takže, kdo mi uvěří?
Později, když už to probíráme důvěrně se dozvídám, že razítko s touhle diagnózou je běh na dlouhou trať, že není snadné to uzavřít jako hotovou věc a že i ona sama měla problémy. Zlom u ní nastal, až se nechala dobrovolně hospitalizovat. Napsala tam krásný příběh právě tady o tom všem. Najdete jej jistě někde na netu pod názvem JAK JSEM SE ZBLÁZNILA.
No a co myslíte, že mi stálo vzorem k sepsání tady toho mého výblitku? 
Životní story nás "postižených" si zaslouží pochopení.
Proto se sereme se sepisováním svých příběhů. Nechceme předsudky. Chceme, abyste se alespoň pokusili nám trochu porozumět. Nechceme předsudky, nechceme, abyste na nás koukali skrz prsty a dali nám hned nálepku jen proto, že je to jednodušší. Potřebujeme mít se komu svěřit, potřebujeme ty, kdo se od od nás neodvrátí tváří, když o nás tohle zjistí. Potřebujeme oporu, jsme v tom sami se sebou.
A věřte, že i když nám nemůžete pomoci, tak nám neskonale pomáháte tím, že jste nám nablízku, že nás objímáte, že nás utěšujete.
Nám často schází nezbytná životní síla. I já jsem měla namále, abych neodjela pro bezpečí a klid hlavně mé partnerky, do nemocnice. Hodně jsme trápily jedna druhou, s mou nemocí a s tím, co mi proudilo v hlavě to bylo opravdu na hraně s bláznovstvím. To, opravdu nechcete poznat, věřte mi, neopustili byste pak už v životě bezpečí svého domova. Tep mi mnohdy vyskakoval do plných obrátek a myslela jsem kolikrát, že takovou zátěž nemůže mé srdce už dlouho vydržet. Až se to vygradovalo jednoho dne do takového stupně šílenství, že jsem skončila velmi pozdě v noci v obětí právě Silvínky. Byla jsem rozhodnutá - pojedeme do špitálu a já se nechám zavřít.
Ale ten můj nehynoucí strach z něčeho neznámého... Víte co - pokud by mi chtěli dát prášky, musí buď nitrožilně, nebo estráda - nechat je rozpustit, či rozdrtit, protože já je prostě nezhltnu a běda, jak by mi je chtěli cpát do krku... a teď kdo ví, jak by se tam ke mně vůbec chovali a třeba by ze mě v důsledku udělali salát. Měli by o hlavu navíc a třeba by shledali, že jsem lhářka, že si jedu jen odpočinout, abych nemusela pracovat, nebo kdo ví, jestli tím nesleduju nějaké finační úlevy, či zvýšené dávky jakýchkoliv narkotik. Jsem malá a dost hubená a neustále se tak potýkám s označováním typu "feťák". Já, učiněná fiflena, která docela dbá na svůj vzhled, to se asi vůbec nevylučuje...
ONA mě nakonec vzala k sobě domů, uvařila mi čaj, nechala mě vypovídat, vyzpovídala mě. Řekla mi, ať zkusím spát a kdyby se to nezlepšilo, tak mě ráno doprovodí. Cítila jsem se úplně na mizině, jako ta největší lidská troska, navíc ji s tím otravuju.
Trvalo to ještě několik dní, než se má žena vrátila za mnou do našeho bytu.
A trvalo ještě o něco déle, kdy jsem se rozhodla vyhledat opět po letech odbornou pomoc.
Našla jsem jedinou volnou doktorku. Byla jsem u ní cca 3x a pokaždé jsem od ní odcházela téměř s pláčem, protože to, jak jsem se cítila opravdu velmi ulehčovala a její nepřátelský přístup, jasně naznačující, že jsem pro ni méně,
než flus na podlaze, mi dávala rázně najevo tím, že už se napotřetí na nic neptala a jen mi předepsala medikamenty a řekla "další".
A to byla má poslední návštěva u ní.
Díky Bohu pro mě mi většinu těch léků směla napsat i má obvodní, která s tím neměla problém po té, co jsem jí celou situaci vysvětlila. Vypsala mi papír na změnu psychyatra. Mám ji doteď u sebe. Žádného volného jsem nemohla dlouho najít a pak jsem to vzdala ze strachu z podobné situace úplně.
Nikdy neříkám nikdy a je dost možné, že se mi stav někdy v budoucnu zhorší
a já po doktorech a lécích budu nucena chtě nechtě sáhnout znova. Teď už to bude rok, co jsem "čistá".
Není nic špatného na prášcích a není to ani ostuda. Ostuda je, pokud si nepřiznáte, že je s vámi něco špatně a viníte za to jen a pouze své okolí.
I jako dítě, co si tak rozvzpomínám, jsem velmi bojovala i s trapnými dětskými sirupy a donynějška si i blbej ibalgin uzmu jen v opravdu nouzové situaci a to se ještě musím přemlouvat.
A tak se stalo, že jednoho krásného dne jsem se opět razantně sebezapřela, řekla si "a dost", takhle žít nechci, je to všechno jen na mě, v mé hlavě a já se to pokusím ovládnou bez pomoci uklidňováků. Navíc mám tu největší podporu - mou ženu! Vím, že se o ni mohu opřít. Po všem, co jsem jí provedla, co jsem jí řekla... Ona zůstala se mnou. Neodešla. Ani když jí to všichni rozmlouvali.
Začla jsem cvičit, jíst zdravěji, vzkledem k mé protéze je to obtížnější, ale jde to. Vždycky se najde alternativa, je mnoho cest. Ostatní jsou jen výmluvy - a tak jsem poznala pravý význam této věty v praxi.
Musím říct, že ta změna tu je o takových 80%. Problémy, jaké jsem měla jsou ty tam, sama to nějak nechápu, něco snad ve změně stravy musí stimulovat můj mozek na podobné bázi, jako to dělaly ty léky...?!
Jsem v klídečku a stalo se mi za celej tu dobu asi jen 2x, že jsem měla ne nějak moc vážnou depresi a asi jen 1x z toho byl ten tzv. hypomanický stav - opak deprese, čili mánie, ale o dost lehčí formy, než tomu bývávalo.
Jednoduše - můj strach z doktorů a z toho, co by se mi u nich mohlo dít, nehledě na spolupaciety a v neposlední řadě také to, že mě léky sice budou léčit, ale nikdy mě nevyléčí a díky nimž mi začnou postupně selhávat orgány v těle, mě přinutili se postavit svému Démonovi čelem.
Boj je prozatím úspěšný, nicméně musím to zaklepat do dřeva. Taktéž je mi jasné, že nic netrvá věčně a na tohle člověk není nikdy připraven, ani zdaleka.
Zbytečně se tím ale nezaobírám, nezatěžuji tím mysl a nestresuji sebe sama.
Tahle nemoc je parazit úplně stejně, jako zmínění psychičtí upíři. Já ty věci ale krmit nehodlám, stejně tak, jako se jim jen tak lehce nevzdám. Nepřemýšlím ani o ničem negativním, držím si od všeho takového patřičný odstup a pomáhají mi s tím jednak i mé očistné a ochranné rituály.
Ne, neznamená to, že to nemůže kdykoliv "zaútočit". Pokud si pamatujete, jak jsem popisovala svou první panickou attacku na základce, tyhle stavy prostě přicházejí znenadání a nepozvané.
Já si Démona své nemoci pojmenovala. Když něčemu dáte jméno, lépe se s tím pracuje, bojuje, celkově to o trochu snadněji ovládnete, protože už víte, o co se jedná. A imaginace v tomto případě je sto a jedna. Když něčemu dáte tvar, barvu, je to další bod pro váš tým.
Můj Démon má dokonce vlastní báseň a píseň, je vlastně i tak trochu skrytě zmíněn v názvu pro mé hudební počiny. Je černý, doslova černočerný (malá nápověda) Moc tam toho zatím nemám, vše jsem smazala a začínám od znova. Dělám na písních pro své ČERNOČERNÉ VIZE. PITCH - BLACK VISIONS - takhle mě najdete na youtube.
Jedná se o hmotu, která se rozlézá do každého chromozomu. Je jako jed, který vám zůstává v těle a jen vy máte tu moc, máte svých rukou, jestli se jej pokusíte zastavit, zpomalit, nebo neuděláte nic, až se vám dostane do srdce a odtud ho ono rozpumpuje do všech vašich žil.
Opravdu jsem nad tím dlouho přemýšlela. Pak se ke mně dostal film Venom.
To bylo znamení a já měla v tu ránu jasno. Venom = jed. A ta temná hmota naprosto souhlasí.
Defakto také symbiont, jak ho nazvali a též se živí se vnitřnostmi, v mém případě žaludkem.
Venom se mi neskutečně líbil a stal se mým oblíbeným a nejen proto, že si hlavní roli střihl jeden z mých top herců Tom Hardy, nicméně i pro tu neskutečnou podobnost toho, co si nosím v sobě a jak jsem si to zformovala ještě dávno předtím, než jsem začla sledovat marvelácké filmy. Sice ano, dozvěděla jsem se, že Venom jako postava byl už v komiksech se Spidermanem, nicméně až mnohem, mohem později, dávno tom, co jsem viděla film. Navíc já komiksy nečtu a hlavně Spiderman asi jako jediný pro mě byl antihero, kterého jsem vždycky nesnášela, k tomu všemu je od DC a já jediné, co jsem od něj viděla byla Wonder Women. Což je další z mnoha !in your face".
Symbiont je za další dost přesná definice. Vím, že navždy bude součástí mě. Nikdy neodejde, nikdy se ho nezbavím. Ale víte vy co? On mě taky ne...
THE END.
Komentáře (2)
Komentujících (2)
Doporučit
Tisk