Na chalupě

Konečně jsme na chalupě. Tolik jsem se těšila, my oba!

Po dvou dnech jsem Járu donutila, aby smetáčkem vyprovodil pavouky z kadibudky.
To se tam člověku hned klidněji sedí!

Pustila jsem se do úklidu. Nedalo mi to, a začala jsem prohrabovat šuplíky a skříně, a znovuobjevovat poklady. Tolik nostalgie v tak malým prostoru – starý knížky, rakety na badminton, lampióny, magnetický šachy, starý výtisky ábíček, Květů, Chalupáře.…

Natáhla jsem na sebe maminčin pletený svetr od tety Milušky.
Pamatuju si ho ještě z dětství.
„Tik tak“ – zvednu hlavu – tři čtvrtě na pět. Jára šel na houby.
Zajímá mě, jestli bude mít stejný úspěch jako jsme měli my hned první den
po příjezdu.
„Pojď, vyrazíme jen na obhlídku, jestli vůbec rostou,“ hučel do mě.
Po čtyřech hodinách se vracíme s ovršenými košíky.
Tak, hlavně, že víme, že rostou.

Miluju, když tady prší. Sedět v sednici nebo se jen tak válet na půdě a poslouchat to bubnování, zatímco v kamnech praská dřevo.

Sedím pod lípou a pochutnávám si na Járově pečené dýni.
Je pod mrakem, ale i tak je krásně. Nezáleží na tom, co nebe nabízí – vítr, slunce, déšť – na neodolatelnosti místa to neubírá.

Jára leží na trávě, je přikrytý žlutou dekou s motivem nepravidelně posetých černých kosočtverců a vypadá jako indián. Rozplývá se nad tím starým stromem
a je fascinovaný ptačí říší, která se v koruně usídlila.
Tiše ptákům závidí, že se můžou rozhlédnout do světa z toho nejvyššího místa
té dřevěné majestátnosti.
„To je úžasný, jak se ptáci můžou dostat až na samý vrcholek koruny.
Člověk se vyšplhá vždycky jen do větví, které ho ještě unesou. Výš ne.“

Indiánská

V korunách stromů krásně to vlaje,
na špičkách větví vrabčák si hraje

Zpívá a švitoří, pírka si čechrá,
hlavička jeho trápení lehká

…

Tam leží pod stromem přikrytý dekou
hledí vstříc oblakům, stíní si rukou

O čem to přemýšlí, mysl kde pluje?
U posvátných ohňů, kde Manitou je

(Jára,2020)

pozn. první báseň mého muže - složil ji, když jsem opět oprášila své chalupářské vzpomínání, jež mu bylo k básni inspirací :-) Jsem na něj hrdá, protože veršování mu nikdy příliš nešlo, a tímto svým počinem mě příjemně odzbrojil :-)