Božena

Byl krásný slunečný den a já se těšila, jak se sama vydám vstříc našemu hlavnímu městu, do kterého jsem se zrovna přistěhovala. V práci jsem měla volno a potřebovala si někde v centru vyzvednout kontaktní čočky. Vyhledala jsem si spoje a optika do které mi čočky poslali byla někde u malostranského náměstí, zastávka Hellichova. Hellich, to zní jako nějaký sochař, pomyslela jsem si... Vystoupila jsem, vyzvedla své čočky a šla se projít na místa, která ve mně vyvolávala krásné vzpomínky. Prošla jsem Karlův most, okolo hotelu Boutique Constans, k restauraci u sv. Martina, kde mají ten nejlepší bůček s kimchi. Škoda, že nám vládne tahle šílená covidová doba, už bych si na něm pochutnávala. Venku se stmívalo a začala mi být zima, tak jsem se rozhodla, že se vydám pomalu domů. Přijela jsem domů a přemýšlela co budu asi dělat... Nejspíš se budu válet a pustím si nějaký seriál. Božena, nový český seriál... Hm, do toho se mi moc nechce, o tom zase žvaní celá republika, nic pro mě. Ale hraje tam Geislerka... Tak jo, jdu do toho... Ale jen proto, že tam hraje má oblíbená Aňa a mladá Asterová. První díl mě velmi nadchl. Škoda, že jsme se ve škole neučili o tom, jaká byla Božena jako člověk, jak těžký život měla. Možná, že by mě ta povinná četba i bavila. I když pochybuji. Vše, co bylo povinné mi bylo velmi vzdálené... Asi jako Boženě... Byla mi velmi sympatická a já začala cítit takové zvláštní spojení... Hned jsem si pustila druhý díl, ve kterém mě čekalo další malé překvapení... Pan Hellich! V životě jsem o něm neslyšela, ale zrovna dnes jsem jeho jméno zaslechla dvakrát. Jen to nebyl žádný sochař, jak mě napoprvé napadlo, ale malíř, který Boženu zvěčnil na plátno. V tu chvíli jsem začala přemýšlet. O sobě. Dělám to tedy dost často, ale teď jsem si začala vybavovat, jak jsem jako malá hrozně ráda psala. Různé básničky, povídky, příběhy, mé pocity, chodívala jsem recitovat, ráda četla... Dokoukala jsem zbylé dva díly a zírala do stropu. Přemýšlela jsem o Boženě, jaká byla žena. Velmi silná, svobodomyslná, toužící po lásce, ale zároveň po svobodě. Chtěla rovnoprávnost, chtěla žít, ne přežívat... Jak moc jsem jí rozuměla... Došlo mi, že nepřemýšlím jen o Boženě, ale sama o sobě. Že jsme si velmi podobné a spojení je hluboké. Rozhodla jsem se, že bych se ráda podívala na Vyšehradský hřbitov, kde je pochována.

Byl zase krásný slunečný den a já se vydala směr Vyšehrad. Vešla jsem na hřbitov a přišla mi zpráva. Potřebovala jsem kamarádovi poslat polohu kde se nacházím, tak jsem popošla mezi hroby abych mohla v klidu odepsat. Hotovo, poloha odeslána... V tom jsem se otočila doleva a málem mi vypadly oči z důlků... Stála jsem přímo naproti hrobu paní Boženy Němcové... Další náhoda? Víte, já na náhody nevěřím... V duchu jsem se smála, co se to děje a v tu chvíli jsem si vzpomněla, že mi nedávno jeden pro mě moc důležitý člověk v životě řekl,at’ napíšu knížku, příběh... O nás... O tom, co nádherného jsme spolu prožili... A tak píšu, ale svůj životní příběh, do kterého neodmyslitelně patří. Mimochodem, s oblibou mi říkal Božo, Boženo, Boženko...