Nasypali mi něco do pití

Před pár měsíci jsem šel se svým spolubydlícím do retro baru ve stylu 50. let. Oba jsme abstinenti po léčbě, takže jsme chodili o víkendech na drahé nealko drinky. To byl týden, kdy se kamarád rozešel s další naší spolubydlící, z čehož byla aféra a náš poslední spolubydlící dostal záchvat psychózy a z poprasku na bytě bylo spoustu témat na probrání. Servírka si myslela, že jsme páreček gayů, protože Olomouc je vyhlášená množstvím homosexuálů a podle jejich slov běžně nevídá v sobotu večer dva mladé, dobře oblečené kluky, co popíjejí nealko. Tak jsme se zasmáli a šli domů. Cestou jsme uviděli asi patnáctiletou teenagerku, která sebou švihala o zdi ulice, zvracela, plakala a zaslechli jsme, že si vzala extázi. Napadlo nás, že na ní buď pila alkohol, nebo jí nezvládla. On nájezd na extázi je dost nepříjemný a silnější než na pervitinu třeba. Máte nával horka, roztahuje Vám to čelisti, nevíte jestli máte stát, skákat nebo zvracet. I zkušený uživatel pořebuje půl hodinky na rozdýchání nájezdu MDMA. Takže v horkém, lidmi nabitém klubu, je to pro puberťáka šílená kombinace. Také ta koule mohla být řízlá jakýmkoli svinstvem. Každopádně jsme si řekli, že je škoda, že jsme my neměli podobnou zkušenost, že to tu maličkou slečnu nejspíš odradí od drog na dlouhou dobu. Pokud to přežije.

     Dnes jsem zaslechl o další mladé holce, že jí někdo nasypal pervitin do pití, měla slabé srdce a skončila v nemocnici. Tohle se stává celkem často. Potkal jsem kluky, co to holkám dělali a holky, co to zažily. Nedovedu si představit ten pocit, kdy máte najednou změněný stav vědomí, aniž byste tušili, proč a nevíte, co se s Vámi děje. Fuj. Děje se to ale dnes a denně. Feťáci jsou svině a dřív jsem o tom nevěděl, ale podstrkování drog je běžnou záležitostí. Stalo se to pákrát i mě. Proč, to nevím. Hodně feťáků má podvědomý pud nalákat do závislosti, co nejvíce dalších lidí. Ten pud jsem měl taky, dal jsem poprvé pervitin dvěma lidem. Jednou svému blízkému kamarádovi, který to chtěl zkusit. Fetoval po tom dva roky a mě to šíleně mrzelo. Vím, že za to nemůžu, každý si zvolí sám, ale byl jsem to já, kdo mu to narýsoval poprvé. Potom naštěstí přestal a pár let se toho ani nedotk a je teď šťastný. Po druhé, po mě chtěl pervitin o rok mladší spolužák, který byl můj marihuanový parťák a trávili jsme hodně časů společnou konzumací skéra. Já se mu časem začal oddalovat, věnoval jsem se tvrdým drogám a neminuly ho moje historky a vyprávění jak je to úžasné. On jednoho dne přišel s tím, že to chce ochutnat. Naléhal na mě a já mu to odmítal sehnat. Nakonec po nějaké době jsem si řekl, že mu to dám, že si stejně sežene jinde a ode mě bude mít alespoň kvalitní matroš. Prodal jsem mu dávku za 100,- která při prvním pokusu stačí na dva dny a dvě noci a další týdenní rekonvalescenci. Nabídl jsem mu, že si dám s nim. On řekl, že si to vezme doma sám. Druhý den přišel do školy a já se divil, co se stalo, vypadal vyspale, normálně. Řekl mi, že si to nedal, že se bál a prodal to nějaké smažce za 200,-. Jak mě se ulevilo ! Věděl jsem, že už je mimo nebezpečí, do kterého jsem mu sám pomohl. Od té doby jsem už nikomu poprvé nedal.

    V mých čtrnácti jsem se vracel s mým devatenáctiletým kamarádem z mého prvního koncertu v Praze. Noční Praha byla nebezpečná a tak jsme trávili noc v nonstopu čekáním na první metro. Všiml si nás jeden cizinec u baru a lámanou češtinou se nás vyptával odkud jsme apod. Potom nám barmanka donesla pivo na jeho účet. Poděkovali jsme mu a začali pít. Byl v tom nějaký sajrajt. Kamarád si toho všiml, šel se na záchod vyzvracel a potichu mi řekl, že je mu špatně, že v tom pivu něco je. Vyrazili jsme pryč, cizinec na nás začal být hrubý a pokřikoval ať to zkurvené pivo vypijeme do píče! Vypařili jsme se, v metru nám bylo zle a na Černým mostě jsme se vyzvraceli. Snažil jsem se po letech si vzpomenout, co v tom bylo. Vím, že to byl ultumovák a nebyla to běžná droga. Pravděpodobně nějakej lék. Nedopili jsme to a tak nám naštěstí bylo jen zle, těžko říc, co to bylo a proč.

    Potom v šesnácti mě moje kamarádka ze třídy zvala na pervitin. Tehdy jsem hulil denně, bral houby a ona si toho všimla. Fetovala od třinácti. Věděla, že jsem jinej než ostatní a tvrdší drogy by mě zaujaly. Perník jsem odmítal, nic jsem o tom nevěděl, jenom, že to berou feťáci a je to špatný. Tak mi nabídla kokain. To jsem znal z filmů, kde to berou boháči a neodolal jsem. Sjeli jsme se koksem a to byl jeden z mých checkpointů na cestě do pekla. Samozřejmě mi to přišlo úžasné.

     Potom mě pozvala znovu na kokain. Jasně, že jsem neodmítl. Vysypala to a všiml jsem si, že to vypadá jinak. "To je mexickej koks, je silnější a nebudeš spát celou noc." řekla a já šňupnul. Pálilo to, štípalo to, bolelo to, jako když mi do nosu zajela jehla, vzadu v mé hlavě mě něco ťuklo. Později jsem tomu říkal svědomí. Byla to síla. Potom jsem ucítil hořkost jak mi stekla do krku. Byl jsem natěšený a čekal jsem, co bude. Za půl hodiny jsem se cítil jinak. Ona mi řekla "teď se rozhlídni, vidíš všechno periferně. Cítíš, že můžeš všechno, není ti zima a máš energii, je to skvělé ne?". Byl jsem v euforii, která je pouze poprvé na pervitinu. Dodala "tohle je piko". Cítil jsem naštvání, ale v návalu dopaminu, adrenalinu a serotoninu, které pumpovaly mým tělem jsem si řekl, že o nic nejde, že je to naprosto dokonalé a neměl jsem se čeho bát. Byla to jedna z nejzásadnějších nocí mého života.

    Za rok mi nasypala do pika špetku heroinu a já ochutnal tzv. speedball. Byla to její druhá feťácká bouda na mě. Miluju jí a nenávidím zároveň za to, co mi udělala. Vím, že jsem k drogám přičichnul sám, ale z mystického pohledu, který obklopuje užívání psychoaktivních látek jsem cítil zvláštní pocit, že mě drogy samy přitáhly, právě skrz ní. Smažky tohle dělají. Proto mám svojí vlastní teorii o smyslu a účelu drog. Není náhoda, že většina dnes běžně užívaných drog byla vynalezena v laboratořích během válek. Vidím drogovou závislost jako pandemickou nemoc a drogy jako vir, který funguje dokonale. Postihuje objekt po psychické, fyzické, sociální i spirituální stránce, symptomy jsou navždy, stejně jako nakažení samotné. Šíření virů je hladké, každý to předá několika dalším, kteří to předávají dál a dál. Řetězová reakce. Důsledky jsou smrt, šílenství, vězení nebo abstinence. Nepotkal jsem jediného vyloženě hlupáka na drogách. Všiml jsem si, že závislost na toxických látkách postihuje zejména mladé, ambiciózní, talentované lidi, intelektuály, umělce, sportovce, kteří nejsou spokojení s tím, co nabízí dnešní společnost. Droga je naprosto změní, vycucne z nich hmotu, zničí jejich sociální status a překope jejich osud. 

    Když jsem byl na svém drogovém dně, začal jsem konečně chtít přestat. Než se mi to poprvé úplně povedlo, trvalo to několik měsíců, zkoušel jsem všechno možné, byl jsem zoufalý, plakal jsem během aplikace, nechtěl jsem to a pořád jsem to bral víc a víc. Ta chuť je šílená, ta potřeba je nelidská. Tehdy jsem se také zbláznil. Toxická psychóza je skutečné šílenství, které ale pomine po nějaké době. Avšak to by stačilo na další dvakrát delší úvahu. Začal jsem přemýšlet o závislosti, jako o hře, které jsem se zúčastnil, kde můžu prohrát vše a jediným cílem k vítězství je přestat. Jediný únik z labyrintu vede k abstinenci, ale je v něm spoustu slepých uliček a tajných komnat. Tehdy mi to vyšlo, seknul jsem s tvrdými drogami a nedotk se jich tři a půl roku. O to více jsem ale nahrazoval touhu po drogách jinými látkami a zabředl hluboko do marihuany, alkoholu, automatů, léků a lysohlávek, z čehož jsem se poprvé léčil v Červeném dvoře, kde jsem pochopil, že pouze úplná abstinence je pro mě klíčem. Abstinence je druhá stránka mince. Můžete brát dvacet, třicet let cokoli, být sebezkušenější v návykových látkách, ale pochopit je jako celek (nebo alespoň částečně pochopit), na to je třeba dostat se z nich.

    Po třech a půl letech jsem se k pervitinu vrátil. Rozešla se se mnou holka ve stejný den, kdy mě rodiče vykopli na ulici. První abstinence mi vydržela půl roku a po ní jsem rok opět hulil, mačkal, halucinoval a klepkařil. Nicméně od fetu jsem se pořád držel dál. Na ulici jsem začal prodávat, abych fungoval. To mě dovedlo zpět k extázím, odkud byl jen krůček zpátky k fetu. Bratránek, který mi tehdy pomáhal na ulici přežívat a který začal brát dva roky po mě, i přesto, že mě za to předtím oduzoval, mi opět nabídnul perník. "No tak, dej si, nikdy jsme si spolu nedali.". Cítil jsem, že už jsem stejně ve sračkách a to svinstvo mě zve zpět, roztahuje přede mnou nohy a já neodolal té mokré kundě. Šli jsme na záchod, natáhl jsem prvních pár milimetrů lajny a zařval "Ty zmrdeee, chápeš, co jsi provedl? Neměl sem to tři roky !!". Byl jsem naštvaný na sebe. Dojel jsem to a .. návrat k drogám není příjemný. První naivní braní s růžovými brýlemi na které vzpomínáte jako na zlaté časy, je pryč, potom je to kolotoč toho samého svinstva dokola. Po týdenním tahu na extázích a perníku, po předávkování psilocibinem, jsem zaklepal na své naštvané rodiče. Máma mi otevřela, svalil jsem se před ní na zem a oznámil jí, že jsem si dal znovu perník a a že se jdu léčit. Starala se o mě celý den a noc, bála se, že zemřu, ale to byl pouze dojezd. 

     Potom jsem nastoupil na druhou léčbu a už je to 14 měsíců, co jsem čistý. Nepiju, nehraju, nic. Změnil jsem osobnost, jsem zase dál. Nenávidím drogy a nenávidím ten pocit, že je to navždy a kdykoli můžu spadnout znovu. Už jsem ale rafinovanější feťák, zesílený léčbou a prokoukl jsem to svinstvo. Vrátím se do toho pouze pokud vzdám život, protože vím, že po třetí mě čeká pouze smrt, šílenství, nebo kriminál. A to mě drží.

     No a tohle jsme taky probírali s kámošem v retro baru ve stylu 50. let, při popíjení nealko drinků a pozorování sexy barmanky, co nás měla za gaye. Kdepak slečno, my jsme feťáci.