Životní ochrana

 

Podívám-li se zpětně na kritické události svého života, kdy jsem mohl pouť na této Zemi v mžiku ukončit, je nasnadě otázka, zda je vše pouhá šťastná náhoda či přímý zásah mého ochranného průvodce o kterém mluvili Míla s Monikou.

Nuž, podívejme se společně na události.

Jsou mi cca tři roky. Můj táta s mámou se chystají k vodě a berou nás děti s sebou. Otec je vášnivý rybář a mamka pečující o svá dítka se sbalenou dekou připravuje do sáčků svačinu a jeden sáček je s pomeranči, vzácnou potravinovou komoditou mého dětství. Pomeranč dostaneme za odměnu během dne, když budeme hodní. Sáček s pomeranči je pro nás děti velice lákavý, tak se snažíme být hodní a po očku po něm pokukujeme.

U vody dostáváme najíst a tiše si hrajeme na dece. Maminka sleduje spolu s taťkou splávek a těší se, že nám dětem budou moct dopřát v jídelníčku čerstvou rybu.  

Náhle se ozve plácnutí do vody. Táta říká: "To musel bejt pěknej macek, pořádnej kapr!" Maminka přitaká a najednou uvidí na řece plout pomeranč, chvatně se ohlédne k dece a z hrůzou vykřikne: " Kde je Petr! Honzo dělej něco prosím Tě..."
Táta vystartuje jako šíp a oba s mamkou spěchají ke břehu ve směru ležící deky. 

Já se s hlavou pod vodou, otevřenýma očima a pusou, křečovitě držím kořenů vyčnívajících z břehu. Dětské tepláčky jdou nafouknuté a drží mne nad vodou. Otec pohotově skáče do řeky, zachytí mne a vynese na břeh, na dece ze mne vypumpuje vodu a za srdceryvného pláče maminky mi dává první pomoc. Nadechuji se a s vykašláváním vody vzlykavě brečím v obětí mé milé maminky.

Vše mám z vyprávění svých rodičů, osobně si tu situaci nepamatuji, ale rodičům se má věřit...

Pokud při mně nestál 'anděl strážný', tak bych tento příběh zřejmě ani nepsal.

 

Další příběh se odehrál v zimě, kdy jsme šli s bráchou Liborem bruslit na blízký chovný rybníček... To už jsme byli o trochu starší. Měli jsme jen jedny brusle, které jsme si půjčovali. První jsem si je nasadil já a proháněl se po ledě... když už to bylo pro bratra dlouhé čekání, stále žadonil, ať mu brusle půjčím... "Udělám si ještě jedno kolečko a budeš jezdit Ty..." Na rybníčku jsme zůstali sami a blížil se čas k obědu, kdy jsme měli přijít domů.

Chvátal jsem tedy, abych se ještě svezl a z dětské frajeřiny jsem před bratrem prudce zabrzdil a ohodil jej pořádnou dávkou krystalů ledu. Co čert však nechtěl, brusle se od rýhy v ledu odrazily a padl jsem ztěžka přímo na záda, vmžiku jsem si vyrazil dech a nemohl jsem jej vůbec popadnout. S vykulenýma očima a ukazováním  rukou na svá záda jsem huhňal na bratra, ať mne uhodí do zad. 

On se však náramně bavil, smál se a měl z toho děsnou švandu. Když však viděl můj děsivý výraz v obličeji a mou marnou snahu ukazovat si na záda a pravděpodobně modrání v obličeji, jal se mne zachraňovat boucháním do mých zad....

Snažil jsem se volat o pomoc, ale nešlo to, upadal jsem pomalu do mdlob a ze všech sil vydával děsivé zvuky, když jsem se pokoušel říci dech, dech... což bratr pochopil, jako nech, nech a přestal mne zachraňovat. 

Z posledních sil jsem se postavil na brusle, které mi podjely  a já padl vší silou na znak, v tom jakoby do mne vjel život, rázem jsem se zhluboka nadechl a začal hluboce dýchat, výdech, nádech, výdech nádech... Byl jsem zachráněn!

 

O několik let později stanoucí se náctiletým, dávám se na dráhu horníka.
Na učilišti jsem trávil některé víkendy a s kamarády jsme chodili po okolí učiliště a někdy prováděli i různé vylomeniny.
Jednoho ještě mrznoucího brzkého jarního dne jsem se vydal s kamarády ven, pokuřovali jsme tajně cigárka a vesele se bavili. 

Naše zevlování se stalo akčním zážitkem, když jsme se ocitli u jakéhosi rybníčku, kde na stromě u vody visel řetěz na laně, které bylo uvázáno na silné větvi. Hladina byla pokryta ledem, to nevadí, je tu silné lano, tak jedem...

První se chopil řetězu Bohouš a s rozběhem letěl visíc nad ledem, nad rybníček a obloukem zase zpět na břeh. Pak se chopil houpačky kamarád Jirka a s euforickými výkřiky svištěl jakbysmet. 

Žadonil jsem: "Klucí, teď já, teď já..." Protože jsem se neuměl jen tak prosadit, tak se s radostí střídali jen mí kamarádi... Pak už lítal jen Jirka. Bohouš to jaksi vzdal a já se na lano zatím nedostal.

 Chystal jsem se tedy odejít na učiliště, ale Jirka mi dal řetěz náhle do ruky se, slovy: "Tak si to taky užij". Hurá, rozběhl jsem se a letěl, jen vítr kolem mých tváří svištěl. A znovu, a ještě jednou...
Všiml jsem si, jak si na břehu, kluci špitají, ale nevěnoval jsem tomu pozornost, teď je lano v mých rukách a jen tak se jej nepustím. 

Rozbíhám se se vší vervou a když jsem na laně v plném šponu daleko od břehu, tu lano povolí a utrhne se a já padám přímo dolů na led, s řachotem a pádem řetězu na mou hlavu se bořím do ledu a v tu ránu jsem ve studené vodě pod hladinou. Omráčen, samospádem a těžkými, ještě zimními botami jsem tažen ke dnu. Vše kolem mne víří, vidím kalnou zelenou vodu a v mysli mi proběhne myšlenka: "A je se mnou ámen..." Najednou ucítím pod nohama bahnité dno od kterého se odrážím zpět k hladině, bohužel nemohu nalézt otvor v ledu a narážím na led ze spodu.  Popadá mne panika, zmatečně máchám rukama a nohama, dusím se, nemohu se nadechnout. "Nechci umřít, probleskne mi hlavou, ne..." 

V ten moment jako zázrakem, nahmatám otvor v ledu a jakoby mne vytáhla neviditelná ruka, z posledních sil a s nalokáním si špinavé vody se sápu na břeh, led kolem praská a jelikož to klouže sjíždím do vody zpět a deru se opětovně na břeh. Podařilo se s notným vyčerpáním.

Nakonec celej prokřehlej jdu na učiliště sám. Kamarádi zdrhli a nakonec z toho měli náramnou zábavu, viděli, že lano pramen po prameni praskalo a už se těšili až tam žuchnu.

 

Další podobné příběhy během let přibývaly a vždy jsem ušel zubaté jen o vlásek... 

Bylo by to možná i na knihu, třeba ji jednou napíši....

Snad mne do té doby ta s kosou nedožene, tiše doufám ve svého anděla strážného a vřele mu děkuji.