D.E.I.R.

Rozšíření éterického těla a cesta za nevídaným poznáním.

Možná se to bude zdát jako science fiction a čtenář hned v úvodu přestane číst s poznámkou, co je to za žvásty.  

Moje zkušenost však předesílá, že věci mezi nebem a zemí jsou reálné a nebo bych snad musel být diagnostikován jako pacient s duševní poruchou a jelikož žádnou takovou diagnózu nemám, pak nechám čistě na čtenáři, zda mnou popsané stojí alespoň trochu za úvahu a bude-li se chtít dozvědět více.

Čtouc knihu od Sergeje Veriščagina nazvanou Osvobození a zabývající se uměním ovládání energie, zkouším průběžně popisované postupy s kýženými výsledky.

Jako průvodčí expresů a mezinárodních vlaků vezu dnes Zlínský expres do stanice Veselí nad Moravou. 

Je pátek kdy je tento odpolední vlak pravidelně plný cestujících.
To jsem však netušil, že dnešní službu bude provázet natolik negativní energie, že budu mít během cesty nutkání službu v každé druhé stanici ukončit a dál nepokračovat.

Toho dne byl vlak sestaven včetně posilových vozů řady B (starých koženkových osmimístných sedaček bez klimatizace).
Centrální zavírání vozů nefunguje v poruše jsou i přechodové elektronické dveře moderních klimatizovaných vozů.  

Spousta problémových cestujících bez jízdenek, stížnost za stížností a do toho ještě tajná kontrola a peskování mladého 'hejska' z generálního odboru kontroly ČD. Místo aby situaci řešil v nápomocném duchu s vlakovým doprovodem, tak hledá 'mouchy', kterých tu dnes létá habaděj a svou činností vytváří ještě větší stresovou situaci než je zdrávo.  

Zlínský expres je jeden z nejvíce sledovaných vlaků, který má být takzvaně 'tip top', co se týká komfortu vzhledem k cestujícím. 

Zpoždění toho dne narůstá a neúměrně stoupá, nesmyslným zastavením našeho vlaku v Zábřehu na Moravě a upřednostnění vlaku jiného dopravce RegioJet, který uhání do Starého Města na Moravě, tudíž naším směrem.
Tím pádem musíme jako vlakový doprovod zajišťovat poslední přípoje nervózním cestujím, chvátajícím z Prahy domů na víkend.

Jsem natolik vyčerpán, jak psychicky tak fyzicky, že si už nejsem jist svou bezpečností ani samotných cestujících.

Je to jeden z těch dnů 'blbec', kdy už v duchu dávám výpověď, hned po odjezdu vlaku z výchozí stanice.

Ve Veselí na Moravě nás čeká krátký spánek na nocležně a odjezd domů ze stanice Otrokovice zpět Praha. 

A neboť je v Hradci Králové rockový festival a v Praze fotbalový zápas, tak se očekává nápor cestujících, kdy ani posilové vozy nemusí kapacitně stačit.

Jelikož jsem z večerní jízdy natolik otřesen, uvažuji co udělat, abych se snad zítra ráno nezbláznil.

Tu, když uléhám na lůžko na nocležně pro vlakové čety, najednou si vzpomenu na jednu myšlenku z knihy Osvobození, kde je uveden postup rozšíření éterického těla, kdy tímto aktem mohu dosáhnout jistého vlivu na okolí v můj prospěch.

Ano, ano... ráno to vyzkouším!

Je ráno a do odjezdu vlaku zpět do Prahy zbývá posledních 25minut, kdy mohu v kupé relaxovat, než se vydáme na cca čtyřhodinovou cestu jistě plnou neshod a potíží jako včera večer.

Dá se tomu předejít energetickým vlivem? Uvidíme...

Sedíc sám v kupé zavírám oči a soustředíc se dovnitř sebe, vizuálně pozoruji svůj éterický obal a nenásilně si vyzualizuji, jak se mé tělo pomaličku, ale jistě rozšiřuje. 

Energie citelně nabývá na síle a cítím jak se pomalu vznáším nad sebou a směřuji ke stropu a stěnám vagónu a rozšíření pokračuje vně vozu, směrem k trolejovému vedení a ještě dále až se má energie vznáší nad perónem a vizuálně vidím nádražní budovu a její okolí, kolejiště trolejové dráty, návěstidla a náš vlak svrchu.

DOST!

Ukončuji vizualizaci s tlukoucím srdcem a očekáváním toho, co cesta zpět přinese.

Je čas odjezdu, ve vlaku už sedí pár fanoušků fotbalu i rockových příznivců jedoucích na festival.

Stojím před vlakem připraven na odjezd, z jakéhosi důvodu však necítím žádné napětí, ale jen celkové uvolnění a pohodu.

Usmívám se na cestující, zdravíme se a je znát, že jsou spokojeni. 

Odjezd.

Po odjezdu, zcela na čas, což u tohoto sobotního ranního vlaku je spíše neobvyklé, začínám s kontrolou jízdních dokladů.

Cesta probíhá bez jakýchkoliv nestandardních problémů. Dokonce centrální zavírání dveří je s podivem funkční. Cestující jsou úplně v pohodě, veselí, vstřícní a když nemají jízdenku, ochotně platí a i manipulační přirážku, když je potřeba, dokonce nechávají nezvykle vysoká 'dýška'.

Nevycházím z údivu, nic není problém, všude zastavujeme a odjíždíme na čas. Služba je natolik pohodová, že se ani nestačím divit, jak rychle jsme v Praze.

Vlak byl zcela plný a vše jelo jako po másle.

S kolegy i personálu z bistro vozu se shodujeme, že takovou klidnou cestu jsme u tohoto spoje do dnes nezažili. 

Tržba za občerstvení je prý cca trojnásobná, pochvalují si z bistra. 

Ptám se sám sebe, je to náhoda, nebo cílená pohoda seslaná z vyššího zdroje.

Zastavujeme, stojím před vlakem a s úsměvem se s vystupujícími cestujícími loučíme.

V duchu mám blažený pocit. Jak tak stojím a rozhlížím se po tom veselém nádražním ruchu, tu z druhého konce vlaku směrem ke mně běží žena a mává. 

Á asi někdo něco zapoměl ve vlaku a tak přeci jen jeden menší zádrhel se našel, trochu menších starostí na konec směny, no co už.

Paní se prodírá vystupujícími cestujícími až ke mně a s úsměvem mi podává ruku se slovy: "Pane průvodčí, pane průvodčí, ráda bych vám poděkovala za velice příjemnou jízdu. Jezdím pravidelně, ale dnes byla ojedinělá a to Vaší zásluhou."

Zůstávám 'opařen' tou reakcí oné ženy, neměl jsem pocit, že bych byl tak výjimečný. 

Nesměle poděkuji, se slovy: "Budeme rádi, když s námi pojedete zase." a vduchu s pohledem nahoru děkuji, ještě jednou, tam kam poděkování opravdu patří.

Na útulku vlakových čet vědomě vracím své éterické tělo do původního stavu, není radno na to zapomenout... 

K tomu se váže další jedna má zkušenost, mně potvrzující funkčnost, této energetické, jak by někdo mohl říct, 'anomálie'...
Kdo ví!?