Můj život s OCD

8. Život s OCD

Žít s OCD neznamená, že jednou přijde den, kdy všechno zmizí. Neznamená to, že se jednoho rána probudím a budu „vyléčená“. Ale znamená to, že se každý den rozhoduju žít – navzdory myšlenkám, navzdory strachu.

Dnes už vím, že moje myšlenky nejsou moje pravda. Že to, co se mi honí hlavou, není odrazem toho, kým jsem. A že největší osvobození přišlo ve chvíli, kdy jsem se přestala snažit je vymazat. Začala jsem je přijímat jako součást své mysli – hlučnou, nepříjemnou, ale ne nebezpečnou.

OCD mě naučilo vnímat bolest jiných. Naučilo mě trpělivosti, empatii a síle vytrvat, i když je všechno rozmazané a těžké. Naučilo mě, že i z nejtemnějších míst se dá vyjít, i když to někdy znamená plazit se centimetr po centimetru.

Jsou dny, kdy to jde snadno. Jsou dny, kdy je to těžší. Ale už nebojuji proti sobě. Už si neříkám: „Proč já?“ Říkám si: „Jsem tady. A dělám, co můžu.“

Dnes žiju. Tvořím. Směju se. Miluju. Mám své rituály, své slabé chvíle, ale i svoje vítězství. A vím, že i když OCD možná nikdy nezmizí, už mě neovládá. Už není pánem mého života.

Pokud jsi někdo, kdo teď čte tyto řádky a prožíváš to samé – vím, jak strašně moc to bolí. Vím, jaký je to strach, jaké je to zoufalství. Ale taky vím, že to jde zvládnout. Ne rychle. Ne lehce. Ale krok za krokem.

Nepotřebuješ být dokonalý. Nemusíš mít odpovědi. Jen vydrž. Hledej pomoc. Mluv. Tvoř. A nikdy nezapomeň – nejsi sám. Nikdy jsi nebyl a nikdy nebudeš.

OCD je jen část – ale ty jsi celek. A v tom celku je tolik síly,

lásky a naděje.