Vyznání

Sám přede dveřmi královského kláštera

Na rozmáčené zemi klečím, na ohluchlé křičím
- sám v průchodu dočasného zhroucení.
Svým srdcem teď už tady jenom brečím
- je to tu jen v mincích nastřádané toužení.

Na dlažbě si zase sedím, vejít se bojím
- sám přede dveřmi královského kláštera.
Život se ve mně mění, co bylo, není
- prý je víc pokání než další lidská nevěra.

Na vrcholku kopce stojím, do dáli hledím
- sám za branami světa stvoření.
Unaven bděním, bojím se, že neobstojím
- než na obzoru objeví se ohnivá pádu znamení.



Poslední výkřik feťáka

Jsou pravdy, jež jsou dané
pro všechny stejné.
Jsou pravdy,
které cestou nacházíme
- každý má tu svou.

V temném koutě zahrady, za plotem
rozkvetla čarokrásná růže.
On sám si s velikým jásotem
zjistil, že ploty přelézati může.

Kdo přivoní, těžko odolává.

Až do samotného morku kostí
pocítil v tu chvíli,
že je jen bez obojku prašivý pes,
co se tu bude toulat ulicemi
- stejně tak včera jako dnes.

Pak s pláčem k nohám začal tulit se mi,
navzdory veškeré své lidské zlobě,
že zbité unavené tělo psí
už brzy bude uloženo v hrobě.

S očima upřenýma k zemi činil pokání.
Do prachu vepsal jediné své poznání,
že ten, kdo pro záchranu svoji může,
do špíny cesty háže bez váhání
vadnoucí květy každé temné růže.