Z iluzí popelem

 

 

  Když ztrácíš iluze,

  jakoby končil svět,

  a skrytý pramen duše

  byl navždy umlčen,

  snad ještě hvězdy ochutnáš,

  šumivé, vzdálené, slané jako slzy,

  trpce hořké...

 

  Zvláštní představy,

  svět totiž končí neustále.

 

  Budou-li z prsou rvát ti srdce,

  budeš se smát?

 

  Jsou někteří, a bůhví,

  konec světa odvracejí,

  láskou či hloupostí

  (co se než navenek hloupě tváří),

  nebo jim přeje náhoda?

  Možná díky nim se Země dosud točí.

 

  Tak nezoufej, 

  i ty křehkou vášeň řiď rozumem,

  aby mohla žít každodenním zmrtvýchvstáním,

  jako fénix vznést se nad vlastním popelem.

 

  A pamatuj,

 

  vesmír není plochý.