dívka jak z pera Raymonda Chandlera

byla čerstvá jak pramenitá voda
kterou žíznivý tak urputile hledá
perlila se bublinkama
určitě by osvěžila
kdyby moje byla

a tak oslovil jsem ji
to však dělat neměl jsem raději
když jsem se jí díval do očí
bylo to jako když nahý do křoví si skočí

měla oči veselé a teple zelené
pro muže ale nebezpečné
jak dívky z románů Raymonda Chandlera
jako by právě vypadla z jeho pera

mohlo jí být tak dvacet let
rád znal bych jejích lásek sled
co už všechno zažila, s kým se milovala
tahle zvláštně krásná a tajuplná mladá dáma

zdali pak uvědomovala si svoji krásu
nebála se, že mnozí v ní hledat budou svojí spásu?
že pít chtít ji budou celými doušky
kolik oplzlých slov proleze jejími oušky?

zastudilo mě, jsem snad já jeden z nich
co zrovna nemá kam by pích?
mám s ní zchůzku hned dnes večer
nebylo by na místě, abych teď spíš brečel?

zmítal jsem se ve víru pocitů a pochybností
nejsem mladík, starý mám už kosti
na druhou stranu zdá se, že ve mě našla zalíbení
že prý se mnou cítí tak zvláštní chvění

nemohl jsem dospat příštího rána
přede mnou otvírá se nová brána
už dlouho nebyl jsem tak nejistý
snad nebudu blábolit žádný nesmysly

do večera je ještě daleko
tak rychle do mlíčnýho baru na mléko
pak jsem zabočil k holiči
přistřihnout vlasy, oholit a upravit obočí

usedl jsem do toho otáčivýho křesla
a pak jako když jsem ztratil z člunu vesla
v zrcadle jsem viděl svojí tvář
šedá, vrásčitá, nešla z ní žádná zář

byl jsem najednou tak nejistý a smutný
nejvíc slušelo by mi asi vlízt si do mniší kutny
přesto zůstal jsem ale sedět
byl jsem překvapen ale, výsledek dal se vidět

trochu mi to zvedlo náladu
tak s pocitem kovboje divokýno západu
zalez' jsem do krámku s džínovým vohozením
když jsem vypad', šel jsem na knedle se zelím a uzeným

koukal jsem, jestli mě snad někdo pohledem ocení
nic, cítil jsem se jako pako a začal být spocený
říkal jsem si, co tady tak blbnu a těšil se až zaplatím a vypadnu
pak už nešel jsem do žádnýho krámu

vrátil jsem se domů, byl jsem už unavený
proboha, co z chlapa udělají oči Chadlerovy ženy
teď nalil jsem si něco koňaku a zapálil doutník
jsem jak za ženskou krásou se honící věčný poutník

teď to bylo ale jiné, neměl jsem v úmyslu dostat jí hned do postele
nejraději bych se s ní viděl někde na mši v kostele
učarovalo mi její mládí a ty zelené oči
byl jsem přesvědčený, jen pro takové se ten náš svět vůbec točí

zadřímal jsem v křesle, krátký doutník mi začal pálit na prstech kůži
pak vzpomněl jsem si - měl bych jí koupit růži
už nezbývalo mnoho času
tak rychle pospíchal jsem dokončit tu mojí krásu

byl jsem tak trochu ten kovbojskej typ
bez těch vrásek a šedý kůže vypadal bych ale líp
a to břicho, vylézá přes pásek a dělá bouli na košili
připadal jsem si dost zpustošilý

no nic, teď už couvnout by se mi příčilo
navíc když cítil jsem, jako by něco ve mě klíčilo
po dlouhé sprše navlíknul jsem si béžový kalhoty a zelený sako
letmý pohled do zrcadla, vypadal jsem jako pako

no aspoň že slušně oblečený
to udělá vždy dojem v očích každé ženy
mě teď zajímaly ale jen ty zelené
ó, mocnosti vy pekelné

brzy na to vstoupil jsem do vinárny, kde jsme měli schůzku
co bude mít asi na sobě, rychle zapudil jsem myšlenku, že rozepnutou blůzku
nechal jsem se dovézt k našemu stolu
a rychle pohledem sjel řadu stolků, u jednoho dva seděli tam spolu

zamrazilo mě, seděl tam nějaký týpek asi tak mého věku
naproti pak hezká mladá žena, mezi nimi zkušenosti věků
on, typ mlsnýho slizouna a něco do ní hustil
pocit opojení z naší schůzky mě najednou pustil

nicméně nechtěl jsem utýct jak malej kluk
vysvětlím jí to, jak bude reagovat, bude jí to fuk?
nebo naopak, propukne v srdceryvný pláč?
ach proč jsem do toho vůbec šel, co jsem to zač...

blížila se sedmá hodina a mě se začly potit ruce
už jsem si nebyl jist, že couvnu, nechtěl bych snad s ní odejít ruku v ruce?
klaply dveře, přišli nějaký starší lidi
snad nebylo na mě vidět, že mé nitro se stydí

bylo sedum hodin dvacet minut a já seděl tu ještě sám
cítil jsem se odlehčen ale i teskně, to říkám vám
v půl osmé stál jsem už na ostrůvku a brzy vlezl do tramvaje
díval jsem se ven špinavým oknem, jak skrz tkanivo lacinýho závoje

najednou něco upoutalo mojí pozornost, ve směru jízdy tramvaje
běžela ona, křičíc a prudce mávaje
my nabraly jsme rychlost a dívka zmizla za zatáčku
mě z očí valily se slzy jako kuličky hrášku

nešel jsem se opít, šel jsem domů a usedl ke svému stolu
písmenka a věty valily se na papír, já psal a psal příběh, který zažili jsme spolu
ten právě teď čtete, o mě a o dívce se zelenýma očima
která jako by utekla právě, z pera Raymonda Chandlera