karamelová

ty má karamelová...

ležíš tu na mé košili
zatímco večer se snáší nad úbočiny tvých křivek
do majestátnosti šera tě halí
tvé tělo barví slunce do nuancí barev karamelu

každou  vteřinou mi mizíš víc a víc
proč večer nezůstane aspoň ještě chvíli
a hned noci propadá...

noc přichází
a s ní i únava...

ty už spíš...

já nemohu usnout v tomto tmavém šeru
zmizela jsi mi z dohledu, jsem neklidný
čekám už věčnost na první sluneční paprsek
ten vrátí ti barvu karamelu
i když jen na chvíli
jak v kavárně dobrý zákusek

pak ale den určí barvu tvojí kůže
doladí odstín tvých vlasů
počkám si na večer
uvítám tě na mé košili

vzápětí usínám...

ošklivý sen mne popadá
děsí mě svou šedí
po karamelu ani památka
jen všední den se tu roztahuje
všední, bezbarvý den
jako zbytečnost se tu povaluje

avšak má žena je krásná
i ve  všednosti všedního dne
i bez čarovných paprsků právě vyšléhlo slunce
proti kterému jsou vidět její obrysy
byl jsem překvapen, jak slunce umí malovat
barvami i jen nárysy...

za chvíli se rozední...

loučím se s představou věčného karamelu
teď už bez spleenu...

ty má karamelová...

ty má všední nevšední...