Vílou nejsem

  stát se princeznou nebo vílou, okusit jaké to je,

  mít šaty utkané ze sněhových vloček tak bílých,

  jak lidská duše být nemůže.

  Na nožky nasadila jsem střevíce,

  a pod klenbou zářivých hvězd

  vyšla hledat  úsměvy v zahradách laskavosti a naděje,

  rozkvetlou louku s rosou, když zrcadlí nebe.

  Možná jsem zabloudila,

  kráčela vyprahlými, opuštěnými místy,

  kde  srdce již dávno nebijí,

  jsou z kamene.

  Minula pustinu přízraků, bídu ztracených, nenaplněných snů.

  Ocitla se na okraji propasti Chaosu,

  tušila podivné tvary, jež se v ní skrývají,

  prazvláštní nestvůry nevýrazných barev

  bez touhy a soucitu, ošklivé jako hřích,

  zloba, zrada, osamění.

  Hlubina  ještě více potemněla,

  je plná černých andělů,

  stahují život v Nicotu...

  Ne!

  bezděky vykřikla jsem.  

  V tu chvíli na druhé straně příkopu jsem zahlédla 

  Tebe.

  Usmíváš se. 

  Podáš mi ruku?

  Pomoz mi překonat propast smutku a beznaděje,

  potřebuji Tě!

  I když princeznou ani vílou nejsem...