Zvěsti a pomluvy

Noční město, tiché ulice,
žena roky smutná kouká na něj,
z okna, nebyla šťastná, dny, roky, měsíce,
prosím, někdo lásku ji dej.

Ona však pozitivní emoce zřejmě nezná,
celá v černém chodí,
kouká na lidi co mají radost, nikdy nebyla dívka něžná,
za ruku si podle místních smrt vodí.

Říkali že, když přijde k někomu,
on do roka zemře,
kazdy se drží dal od ní i jejího domu,
já ale nevěřím báchorkám, zazvonil jsem a čekám až otevře.

Chci ji přinést naději, dveře mi otevřela,
hlavou beze slov zakývala,
ona nic neříkala,
do očí se mi hluboce zadívala.

Já čekal smrt,
však ve vedlejší ulici potkala mě dívka,
později mi dala láska, koupil jsem ji víno, nejsem přece škrt,
má rodina zpět do hromady se dala, v mém domě objevil se bazén, nový nábytek i vyřívka.

Můj život začal byl najednou lepší,
nikdo to nechápal,
já ale důvod věděl, ta dívka ve skutečnosti vše ti zlepší,
za odvahu jít za údajnou smrtí,
nikdo kromě mě, se zjevně zatím nepřekonal.

Později se mi představila,
jako skrytý anděl,
od těch dob vždy při mě stala,
vím že tu je, i když ji nikdo jiný už nikdy neviděl.

Všichni měli předsudky,
já však vím že přinesla mi štěstí,
nenabídla zkázu, nýbrž do nebe schůdky,
není nutno věřit každé zvěsti.

Občas když neposloucháš pomluvy,
přinese ti to ovoce,
někdy to naopak může být, za to však netřeba omluvy,
i špatné zkušenosti jsou potřebné.