Zpěvy nemilosti XII

Zpěv dvanáctý

Na jedné lesní pouti mne zastihla příhoda dosud nevídaná. Kráčím ponořen do melancholického přítmí smrkové houštiny přecházející do světlé mýtiny obkroužené ztepilými duby, když z opačného konce mlází zaslechnu dusot běžce. Na odlehlých cestách, jaké si vybírám pro své procházky naplněné samotářským rozjímáním a nerušeným zpěvem ptáků, obvykle žádné pocestné nepotkávám. A pokud z dálky spatřím lidskou postavu, raději odbočím na nejbližší zvířecí stezku a k lesní cestě se vrátím teprve až pomine nebezpečí nevítaného střetnutí s všetečným duchem nějakého houbaře či nedej bože ukřičeného pejskaře.

Tentokrát se však běžec ke mně blížil příliš rychle na to, abych uplatnil svůj úhybný manévr. Navíc se objevil za mými zády a já si ho všiml teprve podle zvuku jeho bot dopadajících na kamenité brázdy úvozu. O to větší bylo mé překvapení, když se z běžce vyklubal postarší muž a pár metrů ode mne se zastavil. Těžce dýchal a byl zjevně svým výkonem vyčerpán. Navíc vyhlížel poněkud divoce a v jeho tváři se zračilo zděšení.

„Pane, je vám dobře? Přihodilo se vám něco?“ oslovil jsem předkloněného muže v návalu prudkého soucitu s trpícím člověkem.

„Ó…ano,“ opáčil, „pronásleduje mě obluda, co chvíli mi bude v patách. Musím zase běžet!“

„Upokojte se, člověče, nebo si uženete zápal plic!“ nedal jsem se odbýt. „Kousek odtud vám ukážu příhodný úkryt. Pojďte se mnou, ať spolu posoudíme, o jakou obludu jde a jak je člověku nebezpečná. Třeba jste překvapil nějakého divočáka, jemuž už bude jistě konec někde v lesní houštině.“

Staroch se přemlouvat nenechal a za krátkou chvíli jsme oba zírali okénky mysliveckého posedu na cestu – co že se to vynoří ze smrkového mlází. Posed byl upevněn ke kmeni velkého dubu a skýtal výhled přes mladé smrky na bukové návrší, po jehož úbočí se cesta vinula.

Ach, jaké bylo mé překvapení, když se ze smrčin vykolébalo monstrózní stvoření a počalo šplhat bučinou vzhůru k vrcholu kopce. Svou mohutnou zadnicí a obrovskými hrudními měchy se vklínilo mezi dva buky a vyráželo ohavné výkřiky, až z nich běhal mráz po zádech. Z tváře, když ji na okamžik otočilo směrem k naší pozorovatelně, mu vyzařovala zuřivost a děsivá odhodlanost.

„Co to, sakra, je?“ pokynul jsem v úžase svému spolu pozorovateli směrem k nestvůře.

Ten mé překvapení nesdílel, pouze se schoulil do sebe a ponurým hlasem pronesl:

„To je ona, obluda – moje žena…“