Zpěvy nemilosti XXXIX

Zpěv devětatřicátý

Stoupám hlubokým úvozem kolem potoční rokle od osady Rewaston, jejíž název má bůhvíproč evokovat působiště amerických zlatokopů v rýžovištích u řeky Klondike. Dřevěná a dnes už nevyužívaná barabizna místního kiosku s nehynoucím nápisem „Saloon“ nemá nechat nikoho na pochybách, jaký obdiv dosud chovají čeští trampové k divokému Západu.

Potok v rokli pode mnou ovšem neústí do kanadské řeky Klondike, ale do české říčky Kocáby. A já si oproti předpokladu snově představuji, že úvozová cesta, po níž kráčím, vyústí na horskou stezku vinoucí se po hřebeni náhorních luk slovenské Velké Fatry, kam jsem zamlada tak rád jezdíval.

Z Ľubochnianskej doliny vzhůru na Čierny kameň, kde stezka přetíná dravé peřeje horské bystřiny a vyvolává dychtivý tlukot srdce osamělého chodce na horské pouti. Leč moje dávné putování po slovenských horách nebylo tak docela osamělé – vždy mě doprovázela nějaká milenka, co propadla kouzlu samorostlého horala a cele se odevzdala pod jeho ochranu horského vůdce. A byly to chvíle magického vytržení, když jsme navečer na hřebeni před stanem rozdělali oheň a hleděli do nedozírné dálky vroubené zubatými reliéfy rudnoucích hor.

Oněmělí krásou úchvatné scenérie jsme začínali věřit, že vděčíme osudu za nejryzejší vzájemnost a lásku, z níž nemá nikdo z nás potřebu úniku. Přesto dnes přemítám nad tím, zda tehdejší kouzlo dokonalého okamžiku nebylo podmíněno tím, že naše duše zakoušely odloučení ve věčnosti, ono odcházení, při němž bytostná blízkost neznamená nic jiného, než vzájemnou podporu v úniku za hranice všednosti a lidsky přízemního náležení.

Nejsem si jist, zda ony mlčenlivé ženy čelící námaze horských stoupání byly skutečné. Zda jejich přítulnost a smířenost se vší bolestí zapadající za vrcholky hor nebyly pouhým obranným reflexem v situaci, kdy neviděly jinou možnost, než snášet nepohodlí a odevzdanost mému vedení v neznámé divočině, kde nezaslechneš jiný lidský hlas, než právě ten můj – navíc značně sporadický.

Přemítám nad pomíjivostí současných vztahů, při nichž člověka pudí dvě rozporuplné tendence: Zaprvé: udržet si partnera v podmínkách trhového zevlounství a volné sexuální nabídky-poptávky. Zadruhé: uniknout okovům žárlivé potřeby skládat dennodenně počet o své věrnosti a lásce. Odstředivé i dostředné síly mají své opodstatnění, avšak ve své opačné orientaci působí za jistých okolností vzájemné vyrušení. To je opakem interference, při níž dostředné síly minulosti, mravní a duchovní, udržovaly společnost při víře ve vše překonávající lásku – dnes pouhý přelud bez existenciálního základu zajišťujícího alespoň její trvání.

Vnímám nádherná zákoutí lesa defilující v mém zorném poli a duši mi rozehrává plejáda rozličných pocitů spojených s tou či onou konstelací vjemů: skupina mohutných buků, krouživý let dravce směřující k nebeským výšinám, trsy jaře zelených travin náhorní paseky vroubené hradbou okraje šumícího hvozdu.

Slyším tichou symfonii věčnosti, hudbu blízkého i vzdáleného života, preludium mé samoty rezonující s okolní přírodou. Cítím radost i smutek zároveň – a zdá se, že má bytost začíná stoupat po zlaté duchovní cestě vstříc nepoznaným světům.  

Osvícené prozření, nebo čirá iluze? Tak triviální nejistota mě leká – v příštím životě už nechci být člověkem.