letní pohádka

Petra

 

bylo léto

toho dne jsem prostě šel

kam mě nohy nesly

miluju tyhle toulky přírodou

je to jako jít do letní pohádky

a štěstí do sebe hltat

vždy znovu

za každou zatáčkou

tak nějak jako na splátky

 

žlutá pampeliška

jakoby na mě kývla

ve svém žlutém květu vítá brouka

svůj nektar mu nabízí

a brouk přijímá

kousek dál chrpa

modrou barvou se chlubí

pro svou modř nejeden obdiv sklízí

 

byl jsem už hodně unavený

bylo horko a vzduch se ani nepohnul

a tak rozhlédl jsem se

kde bych našel stín

místo něj ale uviděl jsem nahou ženu

ležela na zádech

spánkem přemožená 

její květ ukazoval k nebi

byla ztělesněním přírody

její nohy byly mírně rozevřeny

jen náznakem

po studu ani stín

 

ženský klín

pramen bolestné touhy

 

svůj květ nechala sluncem laskat

dělala dojem křehkosti

jak rakvičky se šlehačkou

ale ani ty se nesmějí tláskat

chutnají pak jak připálená jíška

 

jemné ochlupení na podbřišku

ještě zjemňuje její nahotu

leží tu přede mnou jak otevřená

ale ještě nepřečtěná knížka

 

letní touha ženského klína

umí být tak krutá

 

všude kolem je horko a klid

tak jen potichu

nechtěl bych ji probudit

 

bílý mráček po obloze pluje

skřivan slunci zpívá

nad tělem nahým

motýl modrý poletuje:

nad jejími kyprými prsy

nad bílým bříškem

nad bradavkami

s růžovými dvorci...

na jednu motýl usedá

snad chtěl by si hrát

ten modrý neposeda

prsa stydlivě jí tykadly  hladí

 

a horké slunce na tu krásu

ze své dráhy dolů se dívá

sluneční rozjímání

dlouhé vlasy vánek hladí

jejich žlut s pampeliškou

dobře očím lahodí

ústa rudá k zulíbání

 

její bílé kůži

rudá růže by slušela

na její břicho

třeba poutníkem položena

jak rudá růže na bílém mramoru

oku dobře udělá

 

kalhotky opodál

pohozeny v trávě

žlutá halenka pod tělem

které snad usnulo právě

konejšené podbělem

 

díval jsem se na tu ženu

ne ale na její přirození

připadlo by mi to jako svatokrádež

pak se ale stalo něco

co jsem nečekal

její pokrčená pravá noha

pomalu padala na tu květinovou louku

a dovolila tak pohled na její květ

bylo to něco tak krásného a vzrušujícího

ale přitom tak vzácně čistého

že až tajil se mi dech

ulehnul jsem vedle ní

nahý jak duše při zpovědi

moje vzrušení nemohla vidět

a tak nemusel jsem se stydět

stejně jako ona

já však trpěl ale ona spala

 

nedotknul jsem se jí

to by bylo to poslední

to dělají jen ti

kteří nevědí

jak sladká je touha

než se naplní

 

zavřel jsem oči

má duše sní a usíná

mou vzpomínku poslední

ta záhadná žena ve svém klínu má

 

probudil jsem se

po bílém těle ani památky

jen vzpomínka její bílý kůže

ležel jsem tu sám v trávě

mezi kvítím její kalhotky

jen tak pohozeny

na nich položena rudá růže

 

byl jsem zmatený a nerozhodný

šel snad opravdu nějaký poutník kolem?

vždyť musela mě vidět

že tu spím vedle ní

jak odsouzenec svojí noc poslední

a tak troufalý

přikrást se potichu když ona nahá

v lučních květech spí

 

okouzlila mě

tahle spící žena

byl jsem tu ještě třikrát

má duše ji hledá

 

doufal jsem

že ji ještě spatřím

má přání však nebyla vyslyšena

má víra počala se viklat

luční kvítí kvetlo

a horký vzduch se tetelil

jako tehdy

však po ženě se žlutými vlasy

ani památky

 

po dvakráte neviděl jsem živou duši

po třetí ale

jako když moje nitro cosi tuší

zadíval jsem se ke kraji lesa

a opravdu

z temného stínu vystoupila půvabná srna

v tlamě měla rudou růži

v zápětí objevil se ještě statný srnec

šel pomalu mým směrem

pak nedaleko přede mnou se zastavil

dívali jsme se na sebe hodnou chvíli

pak otočil se a rozběhl se k lesu

hlavou postrčil tu mladou srnu

a oba zmizely pak mezi stromy

 

od té doby každý den

dolévám té růži čerstvou vodu

už sedum let

neuvadá a už nepídím se proč

jsou prostě takové věci mezi nebem a zemí

 

a ještě jeden souvenier

mám z toho podivného setkání

mezi mojím spodním prádlem

jakoby ještě voněly mi její kalhotky

lučním kvítím a mírně pootevřeným klínem

 

té spící ženy z téhle letní pohádky