o tom, jaká jsi byla

Co jsi mi to udělala, do srdce díru, na duši jizvy
Z cynika proslulého podřadného básníka
Teď paměť mi vzpomínka na ono léto hyzdí
A smysl tvých slov mi stále jen uniká.

Řekla jsi mnoho, mezi řádky znělo ještě víc
Tak jsem šel, jak jsi sama chtěla, splnil tvé přání
Co jsem měl dělat, nechápajíc vůbec nic
Teď zbylo mi po tobě snad jen těch veršů psaní.

o tom, jaká jsi byla, kapka rosy na poušti
o procházkách krajinou mezi půlnocí
až do hodiny vlka, kdy paměť se mi rozpouští
píšu pořád dál, už mi asi není pomoci

jizvy se zatahují
každým pohledem do tvé tvojí tváře
a hvězdy nepadají
to jen zbytky té tvojí svatozáře

Píšu, někdy tobě, častěji jen tak řádků pár
Nevím, jestli hezky, zle, škaredě, nebo jak
Stejně nejde o víc, než o zničený list, papíru cár
Nevím, píšu sám pro sebe, prostě jenom tak