Bez progemblených dnů

Mlčky jsem slíbával

drolící se úsměv pláže.

Stopami své přítomnosti

na sípotech zkřehlé tváře.

 

Pak zhlédl jsem se v modru skrytém

pod stříbřitými chuchvalci.

V lánu vody větrem zrytém

indigovými hřebci.

 

Hleděli jsme na sebe jen

přímo z očí do oka.

Poznával jsem v nezřízeném

bezústého proroka…

 

 

Kreslím si do očí nebem

-vzdychajícím sivým dechem-

vyžehlené puky horizontu

pod kterým se krčilo

stádo Ludolfových čísel

s Alfatrojkou sedící mi na sítnici…

 

-tam někde je Valhalla

                              promarněnejch dnů-

 

                              -Jestli si pamatuju jejich jména?

                              Oficiálně sedm má jich být…

                              …ale pro mě jich je na sedm tisíc

                              -je to šílené!

                              Tolik jsem jich poznal

                              ale jen s některými se seznámil…

 

 

Když jsem tam tak stál

pod tmavnoucím ubrusem

kamenného stolu

plným drobků kolem

právě se dopékajícího

mramorového bochníku

všiml jsem si

že si z něj ten dnešní

ukousl další úsměv.

Je to jak před chvílí

co mu bylo ještě ráno

a už člověk civí

do jeho moudrých červánků

hledajících klid v rodné náruči

své matky

lapající po poslední pozornosti.

 

Náhle jsem si při pohledu

do zpětného zrcátka svědomí uvědomil

že jsem jej srazil!

 

-ležel tam tak vyzvráceně-

 

ve stoce hluboké

a se stěnami prudkými

tak akorát

-aby z ní nebylo úniku-

 

Nemohl jsem jej už dostat zpátky

nevěřil mi...

Těžko zachráníte důvěru

když máte ruku dlouhou

akorát tak na ukazování směru jejího pádu…

 

-Nakonec-

S vědomím, že ztráty plodí nálezy

usínal jsem pro nové mládě

Obratu Dvacetičtyřhodinového…