Tak nějak V něm stálo.

“....měj se a nezapomeň.
V srdci pro mě místo měj....”
zněla slova, jež mu zašeptala
do ucha v objetí těl se chvějících.

Nastoupila do vlaku a její úsměv
mu po těle způsobil husí kůži.
Krásnější už v životě nespatřil,
vzdušný polibek ho zasáhl jako
úder pěstí. Zmizela s odjíždějícím
vlakem někam na sever.

Seděl na kamenné zídce s pohledem
upřeným k modré obloze.
Smutek jej naplnil jako sklenici ledové vody.
Cigareta už nechutnala jako dřív...
To nejpěknější, co v životě poznal,
nechal ujet pryč.

Její havranní vlasy, voňavé dlouhé.
Telo Bohyně.
Plné tvary, co k šílenství ho přivedly...
Ve své božské kráse.


Tohle se stalo před dlouhým časem
jednoho léta.
Bylo horko a noční obloha byla plná hvězd.
Jejich oči se setkaly na zlomek vteřiny,
Věčný plamen touhy zažehly.
Ty zelené oči jiskřily pokušením.
Ani jeden z nich netušil, jak moc bude
Několik příštích dní i nocí nevšedních...
Bezpočet létavic nad hlavami jim
proletí, jen pár jich uvidí. Ponořeni
Do objevování.

Dlouhých šestnáct let budou jejich oči
Čekat, než se opět, v krátkém pohledu
Setkají, než se jejich těla rozechvějí
Ve vzpomínce na chvíle, co byly jako
Neskutečný sen.

Takový je život, bohužel.
Krátký okamžik bez vyřčených slov,
Zatajený dech... opět točí se svět o něco
Rychleji, než se zdá.
Oba ví, že jen chvíli to potrvá.
Tak jako když hvězda padá.

Slova před cílem náhle mizí, celý ten
okamžik provází mlčení, duší dvou souznění.
Myšlenky jsou vězněny.
Oba si v duchu přejí, tajně doufají, že čas
Se zastaví a jim dlouhý pohled dovolí, dotek
Rtů v polibek proměnit.
Cítí chvění v podvědomí, v zákoutích těl
se malý hřích probouzí.

Nikdy nezapoměli, i když se jejich cesty
k sobě nesvedly. Je to jako přírody div...

Místo, kde trávili ten prázdninový čas.
K nepoznání se změnil zásahem lidské ruky.
Nezbylo z něj nic. Je jen v jejich paměti,
Stále stejně krásné, byť nedokonalé zákoutí,
Skrýš dvou duší bláznivých.

On nezapoměl... byla první věc, která jí myslí
prolétla. Poznala to z jeho pohledu. Byl stejně
plachý jako tehdy, skoro vůbec se nezměnil...
ten malý snílek v něm pořád byl, i když mu
čas pár šedin navíc vykouzlil.
Toužil se jí dotknout, však strach převládl.
Bál se,že když se jí dotkne, rozplyne se...
A jen vzpomínka zůstane...


Bohyni

Malý snílek
(a poeta)
Oddaný
(prý) její
Poddaný
:)

...věnováno všem rozpolceným..
Každému, který v Jednotě je schopný žití,
I tomu, kdo sám se sebou jednotný umí býti...