velká čínská zeď

Mnohokrát za ta léta jsem si říkala, co asi děláš.

Spousta věcí se změnila. Já jsem se změnila. Ale nikdy jsem nezapomněla.

Tolikrát jsem se přistihla, že jen sedím a koukám do zdi. Ne proto, že bych chtěla, ale proto, že to prostě potřebuju.

Říká se, že časem všechno přejde. I já si to myslela. Jednu dobu velmi intenzivně.

Ale je to už mnoho let a bolí to pořád stejně.

Mám ty dvě nahrávky. Pořád dokola si je pouštím a pořád dokola spouští ty stejný pocity.

Dřív jsem psaní brala jako prostředek k vyventilování emocí. Teď najednou nevím. Jsem rozpačitá. Nevím, co mi to vlastně dává.

Kdysi to byl náš jazyk. Kdysi to byl můj jazyk, jak komunikovat vše. Ale najednou, jako by mi ho vyřízli. Jako bych se cítila cize, když ho používám.

Nehledě na to, co se mi v životě děje, myslím na tebe. A modlím se, ať jsi na lepším místě. Kdybych mohla, dala bych za to i svůj život.

Roky ubíhají, vyvíjím se, posouvám se. Ale pořád mi něco chybí. Pořád mi chybíš ty. Jako bych byla neustále nekompletní. Ať dosáhnu, čeho chci.

Kdybych tý malý holce měla něco vzkázat, asi bych nic neměnila. Jen bych řekla: Sakra, važ si toho. Važ si každý chvíle. Protože pak už tu příležitost mít nebudeš.

Často sedím venku a posílám ti tam někam pozdrav. A leckdy čekám na odpověď. Samozřejmě, že marně.

Ale víš jak, já byla vždycky naivka.

Život je strašně nevyzpytatelnej. Dělá si s náma, co chce.

A někdy je to fakt těžký,

Kdybych měla říct, proč stále píšu, tak nevím.

Možná proto, že je to to jediný, co mi doopravdy zbylo.