Společná pomsta 42

Musela usnout, protože ji probudila vůně pečeného masa.
„Klidně spi dál, ještě to není hotové.“ Usmál se na ni Max. Zoe se znovu schoulila na improvizované posteli a zkusila usnout.
Po chvíli to vzdala a sedla si k Maxovi. Přitulila se k němu a položila mu hlavu na rameno. Max v jedné ruce držel klacek, na kterém opékal svůj úlovek- kachnu. Druhou vzal Zoe kolem pasu a přitáhl si ji blíž.
„Víš, nad čím jsme přemýšlel?“ zeptal se jí.
„Do hlavy ti nevidím, takže fakt nevím.“ Usmála se Zoe.
„No, většinou, když jsme se pomilovali, tak nás pak někdo vyrušil. To musí být špatná karma.“ Polemizoval Max.
„Žádná špatná karma, jen smůla.“ Ušklíbla se Zoe. Pak se zvedla a šla prohledat sedlové brašny.
„Není to tak dávno, co jsme byli v tý vesnici a nakoupili jsme zásoby… Kde jsou?“ Divila se Zoe.
„Nic tam není?“ Vstal Max a šel taky hledat.
„Něco málo, nakoupili jsme toho ale rozhodně víc.“ Pokrčila Zoe rameny.
„Fakt že jo. Kam to všechno zmizelo. Jablka a mrkve tu nejsou… Počkat!“ Vykřikl Max a došel ke koním. Otevřel Pegasovi tlamu. Mezi zuby našel nať od mrkve.
„No koukej na to! Co má v tlamě Vilém?“ Zeptal se Zoe, která otevírala tlamu Vilémovi.
„Jablkovou slupku a ty listy od mrkve.“ Hlásila Zoe.
„Parchanti, snědli jste nám to.“ Zamračil se Max na koně. Ti se ale netvářili, že by je to nějak mrzelo.
„No, tak koně se obsloužili sami, tak vezmeme ten zbytek ovoce, co nám tu nechali a uděláme si večeři. Snad cestou bude ještě nějaká vesnice na zásoby.“ Usmála se Zoe a dál to neřešila.
Vyndali z brašen ovoce a sedli si k ohni. Max ještě hodil zlý pohled na koně a pak sundal kachnu z ohně a rozřezal ji tak, aby se dala jíst.
Když se navečeřeli, rozprostřeli si deky kousek od ohně a lehli si. Jednu měli pod sebou a druhou se přikryli. Max si přitáhl Zoe k sobě a pevně ji objal.
„Jsem moc rád, že tě mám u sebe.“ Zašeptal a políbil ji do vlasů.
„Taky jsem ráda.“ Usmála se Zoe a natáhla se, aby ho políbila. Max jí polibek opětoval a zajel jí rukou do vlasů. Hladil ji a vychutnával si její jazyk u sebe v puse. Překulil se nad ní a začal jí stahovat šaty z ramen.
„Úchyle.“ Oznámila mu Zoe se smíchem.
„Já? Nikdy, to sis mě spletla.“ Zatvářil se Max jako andílek a věnoval se jejím ušním lalůčkům. Zoe mu stála vestu a tuniku a hladila ho po holých zádech.
„Mimochodem, Maxi, všechno nejlepší k narozeninám.“ Usmála se Zoe a vychutnávala si Maxův překvapený výraz.
„Jak víš, kdy mám narozeniny?“ Podivil se.
„Jednou ses zmínil, tak jsem si to zapamatovala. A dokonce pro tebe mám i dárek.“
„Tos nemusela. A kde jsi ho vlastně sebrala.“ Usmál se na ni Max a hřálo ho u srdce, že na něj Zoe tak myslí.
„Když jsme byli v tý vesnici, šla jsem přeci jedno ráno na trh dřív. Tak tam jsem to koupila, schovala a až pak jsem tě probudila.“
„Děkuju, Zoe.“ Usmál se a políbil ji.
„Vždyť jsi to ještě neviděl. Chceš to teď?“ Zeptala se ho a zkusila vstát. Max si ji ale přimáčkl pod sebou, takže pochopila, že jen tak někam nepůjde.
„Teď nikam, dáš mi to za chvilku. Teď bych rád trošku jinej dárek pro oslavence.“
„A jakej?“ Zajiskřilo Zoe v očích a už mu sunula ruku ke šněrování kalhot. Max se usmál a rozmotal jí šněrování na zádech.