Jak šumí topoly?

Padal déšť, ale už dávno nepadá. Zbyl po něm jen lehký závan, který teď nenápadně vniká otevřeným oknem do mého pokoje. Je cítit po chladných kapkách a po vůni topolů za oknem. A oni šumí a šeptají, že vše je jinak, než se zdá, že všechno se mění a náhle je jiné, než bývalo. Je to správně? Možná, že ano. Možná, že ne.

Ještě před rokem byl svět barevnější. Veselejší. A bezstarostnější. Ale také mnohem naivnější. Všechno se spokojeně tetelilo ve zlaté mlze, v kouzlech víl. Slunce svítilo a hřálo, déšť chladil rozpálená srdce a vítr se proháněl v pramenech vlasů. Bylo to lehké jako svatební závoj nevěsty a stejně tak čisté a nepošpiněné.

Ale teď? Teď je svět černobílý. Během vteřiny mi před očima zešedl, barvy zmizely a kouzlo se rozplynulo. Slunce už nehřeje jako dřív, nesvítí jako dřív. Je to jako by se během jedné noci vzdálilo o miliony světelných let. Jako by se schovalo za velkou horu, která brání svitu zlatým paprskům. Déšť už nechladí. Ostatně srdce, která by měl chladit, zkameněla. Už nebijí jako dřív. A vítr se už také vesele neprohání lesklými vlasy. Jen z povinnosti zasmušile vane a otevřeným oknem mi přináší tiché šumění topolů.