Náš Josífek

Budu Vám vyprávět o našem Josífkovi. On náš Josífek je opravdu zvláštní chlapec. Odmalička si myslí, že nejlépe životem projde cestou kam vítr, tam plášť. Tak vždycky, jak začne foukat mocný severák, popadne tatínkův pršiplášť a utíká ven. Kdo by se divil, že má pak vždycky úplně rozedrané boty, jak mu do nich teče. Ona totiž s tím větrem přichází vždy i bouřka. Josífek je pak celý špinavý, jak skáče z bláta do louže. Proto chodí pořád špinavý a rozedraný.
Ale když k nám na návštěvu přijede strýček Příhoda, je Josífek jako vyměněný. Je čistý a upravený. Pro strýčka Příhodu si totiž Josífek nechává schované vždy své nejlepší šaty, protože ví, že když strýček uvidí, že je pěkně upravený, donese mu vždy něco na zub. Minule to byla malinká nálepka, předminule dokonce blyštivý kamínek, dneska rovnátka. Strýček však s Josífkem stále není spokojený. Vadí mu, že mluví, jak mu zobák narostl. Co jsme se s tím Josífkovým zobákem již natrápili. Ani jej kvůli němu nechtěli vzít do školy. Když jsme s ním byli v nemocnici, řekli nám, že je to nejspíš nějaká genetická vada, a že s tím neumějí nic udělat. Nakonec se nám podařilo najít třídu, kde již měli chlapce, který měl transplantované oko z Kašparovy krávy. Oba chlapci si ihned padli do oka. No, to nebylo zrovna nejšťastnější kamarádství. Ještě dlouho jsme Josífka z toho oka dolovali, protože, jak známo, krávy mají oči obrovské, a tak nám trvalo, než jsme v tom oku Josífka vůbec našli.
Však Josífek je ale moc šikovný, jednoho dne cestou ze školy našel zlatý hřeb. Když jsme jej prodali, utržené peníze nám vydržely na živobytí ještě půl roku. My jsme totiž chudá rodina, skromná, chodíme spát se slepicemi, v kurníku se vždy najde teplé místečko, a čerstvá vajíčka máme k snídani, k obědu, i k večeři. Jednou jsme na tom byli tak špatně, že jsme museli prodat i to jediné, co jsme měli – kliku.
Josífek má ale ještě jednu zajímavou vlastnost. Často cedí slova mezi zuby tak, že mu z nich vylézají po písmenkách. Moc tak pomáhá mamince, která nejí a nevaří jinou polévku než písmenkovou. Ale z dětství si donesl i jednu špatnou vlastnost. Má moc rád pejsky, a tak každou noc chodí výt s vlky. To, že s nimi po nocích štěká, by mi ani tak nevadilo, vadí mi, že vždy, když jde zpátky domů, tak mě probudí, protože dvířka od kurníku jsou již stará,tudíž hrozně vrzají.
Jinak mám Josífka ráda, udělal by pro mne první poslední. Sehnal mi první vydání Pejska a Kočičky a ukořistil pro mne poslední lístek na Popelku. Je to prostě zlatý chlapec. Tatínek toho však využívá, protože jsme chudí, a tak tu a tam z něj odloupne kousek kůže, a hned máme peněz na dva měsíce. Naštěstí má jeho kůže velkou regenerační schopnost, a tak je naše budoucnost jistá. Ať žije Josífek!