NAPROSTO PLNÉ TITULKY

 

 

Snažím se být neviditelná. Nepodařilo se.

"Haló, Vivien!"

Spolužák z muzea mi mává a já mám radost, že mě viděl. Že má snaha zanechat po sobě minimální digitální stopu se teď nezdařila.

"Bože můj, mám tu práci rád, ale po třech dnech tohoto je krutost kulturního světa neokecatelná."

"Aspoň ji máš rád", povídám na to já, a může tě těšit, že ty krásné nosiče šedesátek digitalizuješ pro naše vnuky."

"No ale ranní pohled, když jsem vešel do kanclu, byl hrozný," povídá on, "na stolech čtyři počítače, není to už moc, čtyři?"

"Ukaž,“ říkám, a rázem bylo uklizeno a na stolech stál v momentě komínek srovnaných kotoučů.

 

"Tak jak to dneska šlo? " volá ode dveří programová koorditátorka.

"Ani se neptej, pan Štreit nám únavou usnul v literárním stanu, tak jsem musel zase improvizovat."

"A co že jste ho nevzbudili? "

"Blázníš? To bys musela vidět, jak byl přitom krásný, to mi srdce nedalo."

Za malou chvíli se ve dveřích objevil uznávaný fotograf, že prý tu má někde mít debatu.

"To je v pořádku, už proběhla“, směje se programová koordinátorka, dáte si s námi kafe?"

"Velice rád. Já asi něco zvoral, že jo?"

"Ale ne, máte čas za hodinu?"

"Jo, vypiju kafe a můžem," povídá pan fotograf a mile se u toho usmívá.

 

V klimatizované kanceláři je příjemně. Vládne tu uvolněná přátelská atmosféra a zapálení pro věc, nebo spíše, pro srdeční záležitosti. Na zemi právě přistálo několik krabic s dnešními filmovými listy.

"Tak už můžete dát opět do distribuce," volá za pochodu pán z reklamky a já mu akorát stačím do tašky hodit pár plechovek vychlazených birellů.

"Děkujeme, pro dnešek máte padla, to nám do večera vystačí. Jo, a v sedm máte na revanš rezervačku na klubu, hostem bude pan Štrpka, tak se budeme těšit."

 

Únava je šílená. Venku třicet pět. Přesto je všude slyšet smích a panuje prima nálada. Davy a davy se střídají na přechodech. Nikdo si nedovolí jít na červenou. Vzniká jakási pospolitost mezi auty, cyklisty, chodci.

Mezi hosty a účastníky.

Mezi domácími a akreditovanými.

Mezi střízlivými a ovíněnými.

Mezi řidiči a pěšími.

Mezi obyvateli a turisty.

Nepopsaná pravidla, která se bez vynucení dodržují. Ve kterých je místo i na přivření oka u vstupu, že když není plná obsazenost, můžeš přeci usednout i bez průkazu. Jako poděkování se tu běžně objevuje darování vějíře, volňásek na koncert či jen s úsměvem díky.

 

"Hej, máš tam ještě volných pár řádků do ranního vydání? Mám tu horký rozhovor s režisérem Vln."

"Blázníš? Dnes už žádné volné okénko."

Šéfredaktor se drží za hlavu. Co řekne vydavateli? Už to má:

Olympiáda až příště!

Dnes je polární záře!

 

Neříkej :-)  A nevíš, jak dopadla Krejčíková?