Zamilovanost

Celou dobu přemýšlím o zamilovanosti.
Tudíž. Zamilovat se je tou nejkrásnější věcí v životě. Tak trochu se stává návykovou látkou, po níž se člověk cítí naplněný štěstím, cítí blažený pocit, připadá si atraktivní, žádoucí. Zamilovat se je vcelku těžké. Není snad nic těžšího. Když už se vám to konečně stane, může to mít dvě mince - dobrou, špatnou.
Když se zamilujeme, jsme slepí. Naše myšlenky krouží pouze kolem milované osoby a přejeme si, vyžadujeme to stejné od ní. Nedokážeme se soustředit na něco jiného. Pokud nás ten dotyčný skutečně miluje, vznášíme se v sedmém nebi. Ovšem je-li to opačně, cítíme velkou bolest ve svém srdci. Nepopsatelnou.
Milovaného vidíme růžovými brýlemi, o to horší je ten pocit, když k vám zamilovanost dojde postupně. Tím mám na myslí, že ze začátku o toho dotyčného příliš nestojíte, vadí vám jeho chyby a postupně je přestanete vnímat. Někdy to bývá naopak, kdy nevidíte nic a pak vidíte chyby a vztah uhasne až pomalu vyhasne. Otázkou tedy zůstává, jak to dopadne, když nejdřív necítíte nic a poté se zamilujete postupně?
Jelikož chceme, aby naše city byly opětovány, bojíme se odmítnutí a ztráty, vše kolem vnímáme mnohem intenzivněji a také možné své okolí otravujeme tím, jak máme velkou potřebu o tom druhém neustále hovořit.
Bohužel ne vždy je láska a poblouznění o štěstí. Někdy se stane, že místo pocitů štěstí a radosti se objeví bolest. To často býváme podráždění, unavení, agresivní , podléháme depresím, v noci trpíme nespavostí a bdění, máme strach, co přinese budoucnost , pociťujeme nechutenství, ubýváme na váze, nemáme radost ze života, vyhýbáme se okolí a jsme znechucení na delší čas k dalším kontaktům.
Trápíme se a není nám pomoci.
To ovšem není náš případ. Jsme totiž zamilovaní a čekají nás další schůzky.
Dyť i předtím jsme žili krásný život bez onoho člověka. Nikdo se do nás nezamiluje, nikoho nepotkáme, pokud se budeme mračit na svět.