velká čínská zeď

Někdy si přeju, aby se zastavil čas. V jednom jediném okamžiku. A už nikdy se nerozběhl.

 

Koukala jsem včera v noci na velké stíny paneláků, potemnělou školku a zahradu se stromy, co máme pod okny příjmového baráku. Sem tam problesklo světlo, občas projelo auto. Nemám ráda zvuk pneumatik, pokaždé mám ten nepříjemný pocit v břiše, v předtuše sanitky.

 

Hodně jsem přemýšlela nad událostmi posledních dnů. A taky nad tím, že zítra to bude tři a půl roku. Přesně na den. A bylo mi smutno, strašně moc. Děje se to opakovaně, odmítání, vyhýbání se a zase další odmítání. Odháním od sebe další a další lidi, vymýšlím si důvody, nedostatečnosti, shazuju se. Myslím, že včera to byla poslední šance. Poslední zahozená šance.

 

A pak, když jsem měla v noci čas přemýšlet, došlo mi, jak moc to všechno souvisí s tebou.

 

S tím, že nikdo nikdy nebude jako ty. S tím, že nikdy s nikým proto nevydržím. Že budu vždycky nešťastná.

 

Sem tam si to přehrávám. Naše rozhovory. Tiše v hlavě, slovo od slova. Nepotřebovali jsme nic dalšího. Nikoho dalšího. Ten pocit jsem pak už nikdy nezažila.

 

Jsem chycená v pasti a absolutně nevím, jak z ní ven. Jsou dny, kdy si říkám, jestli ti tohle všechno došlo. Tyhlety konsekvence. 

 

Není to fér. Nikdy nebylo a nebude. Tak jako spousta jiných věcí na světě.

 

Zítra, až vstanu, bude to tři a půl roku. A taky osm měsíců.

 

Zítra, až vstanu, budu tě stále milovat. I pozítří, za měsíc, za rok. Do konce života.

 

A jestli sis někdy myslel, že dokážu zapomenout, tak nedokážu. Jak jsem kdysi řekla, tohle já neumím.

 

Stejně jako nikdy nebudu umět být s kýmkoli jiným.

 

Někdy si přeju, aby se zastavil čas.

 

A už nikdy se nerozběhl.