Mrtvá stanice

Ticho, prázdno. Tma.
Nebo snad světlo? Přestože je den, je tu jaksi temněji než kde jinde. Musí tu svítit i veřejné osvětlení. Kolejnice se lesknou ve slabém světle zašlých lamp, jejichž světlo má mezi obrovskými betonovými sloupy asi takový efekt, jako jedna ubohá světluška uprostřed temného lesa. Ve vzduchu je cítit zvláštní napětí. K pražcům usedá řídká mlha, která jakoby chtěla zdůraznit všudypřítomnou zimu mým očím, kdyby se ji náhodou ostatním smyslům podařilo opominout.
Kolejnice se řadí jedna za druhou, pravidelně přerušovány betonovými nástupišti, dál a dál, pět, deset, možná dvacet kolejnic čeká v zástupu tiše a spořádaně na svůj vlak. Prázdné šedivé vagony osamoceně postávají v různých vzdálenostech, tu blízko, tu zas předaleko od sebe. Malé plechové budovy nástupišť se vyjímají mezi vagony svou modrou barvou, stářím je však všechno stejně zašlé. Všechna nástupiště i všechny kolejnice jsou zahlceny odpadky. Nad tím vším ale trůní něco docela jiného.
Obrovská tmavá budova, tyčící se po jedné straně nástupišť, se zvedá do výše, do velkých šedivých mraků. Cesta z nástupiště do budovy je jen jedna a to podzemním koridorem. Do něj se sbíhají schody ze všech modrých budek a nabízí cestu do tmavého zapáchajícího tunelu. V něm zní několikrát ozvěnou každý můj krok a vysílá do ticha varovné signály přicházejícího vetřelce. Cesta do budovy trvá pár vteřin... minut, nebo hodin, nelze to tak docela rozpoznat. Jakoby už neběžel, je tu Čas už na konci své poutě. Ona hlavní budova nabízí neuvěřitelně prázdné prostory k nahlédnutí. Některé dveře jsou opatřeny masivním zámkem, kdežto jinde samotné dveře pro jistotu docela chybí. Mnohá okna pro nedostatek skleněných tabulek dávno neslouží svému účelu. Vrátnice je zcela prázdná, zas jenom ty žluté lampy ozařují ze stěn líně se povalující prach a špínu.
Skrz okno výhled na nehybně stojící vagony. Kdysi jezdily na daleké cesty. I ta mohutná budova nemohla být vždy tak tichá, kdysi tu bývali lidé. Mnozí tu našli práci a sjeli se za ní sem a skrz toto nástupiště museli projít vstříc svému novému domovu. Z toho všeho tu ale zůstalo jen tohle: pomalu zanikající nádražní budova a pár nástupišť, ze kterých čas už dávno utekl. A vagony, stojící osamoceně na vlhkých kolejích. Na druhé straně té děsivě vyhlížející budovy je jejich důl. Do něj se teď pomalu ale jistě valí voda. Zdroj je vyčerpán.
A všechno tohle se znovu postaví a vybuduje. Znovu tam přijedou a usadí se lidé, vkládajíc do toho místa svou naději na budoucnost, stejně jako tady. Akorát o pár stovek kilometrů dál.
Možná, že ještě pár vagonů odveze svůj poslední náklad do vzdáleného cíle. Ale pak? Bude to jen mrtvá stanice v dalším zaniklém městě.